Článek
Letos v červenci si budeme připomínat již 55. výročí prvního přistání lidské posádky na Měsíci a dinosauří paleontologie v této době pomyslně slaví také. Ve stejném roce i měsíci, kdy se odehrálo přistání Apolla 11, byl totiž světu představen také nový dravý dinosaurus, kterého americký paleontolog John H. Ostrom (1928-2005) pojmenoval Deinonychus antirrhopus. S poukazem na množství jeho „ptačích“ anatomických znaků tehdy rozpoutal malou vědeckou revoluci, kterou dnes označujeme jako tzv. Dinosauří renesanci. Jejím výsledkem bylo výrazné přehodnocení mnoha zastaralých názorů na druhohorní (neptačí) dinosaury.[1] Právě „strašný dráp“, jak zní překlad rodového jména zmíněného dromeosaurida, přitom hrál v této postupné změně prakticky zásadní roli. Deinonychus se stal v průběhu 70. až 90. let doslova synonymem nových, jaksi atraktivnějších dinosaurů – dynamických, rychlých a smrtících. Dobře jej známe také ze sérií filmů Jurský park a Jurský svět, kde byl však vizuálně pozměněn, trvale neopeřen, a hlavně nesprávně označen jako velociraptor.
Autor původního románu Michael Crichton údajně konzultoval anatomii i ekologii svých velociraptorů přímo s Johnem Ostromem a přiznal mu, že jméno velociraptor (pod které tehdy zahrnoval deinonycha například jiný americký badatel Gregory S. Paul) je dramatičtější a atraktivnější. Jen díky tomu je dnes velociraptor obecně nejznámějším dromeosauridem i deinonychosaurem (a vlastně i jedním z nejznámějších teropodů vůbec).[2] Ale zpět k deinonychovi. Jeho fosilie byly poprvé objeveny již roku 1931 paleontologem Barnumem Brownem u města Billings ve východní Montaně, trvalo však téměř další čtyři desetiletí, než došlo k jejich detailnímu výzkumu a zveřejnění odborného popisu.[3] Ostrom sám objevil další fosilie deinonycha v roce 1964 a nakonec se rozhodl dát mu druhové jméno antirrhopus, což doslova znamená „vyvažující“ – tuto funkci totiž předpokládal u jeho zpevněného rigidního ocasu.[4] I tento anatomický znak měl z deinonycha činit skutečný živý stroj na zabíjení kořisti, navíc anatomicky velmi podobný současným ptákům.
Aktivní a dynamický Deinonychus antirrhopus v podání paleontologa Roberta T. Bakkera - ilustrace ze samotného počátku „Dinosauří renesance“.
V současnosti předpokládáme, že tento poměrně rozšířený teropod žil v období pozdní rané křídy (geologický věk apt až alb, asi před 115 až 108 miliony let) a jeho fosilie jsou dnes známé z území hned několika amerických států (Montana, Oklahoma, Wyoming a zřejmě i Maryland). Je možné, že obýval bažinatá území s častými záplavami a sdružoval se do malých smeček.[5] Představoval menšího opeřeného dravce, který dosahoval celkové délky 3 až 4 metry[6] a hmotnosti v rozmezí 60 až 100 kilogramů[7]. Jeho hřbet se nacházel necelý metr nad zemí a například lebka dospělých jedinců měřila kolem 41 centimetrů na délku. Podle výpočtů z roku 2010 dosahovala síla čelistního stisku deinonycha hodnoty asi 4100 až 8200 newtonů, čímž by překonával i dnešní hyeny a vyrovnal by se například stejně velkým aligátorům.[8] Další jeho zbraní při lovu i obraně pak byly charakteristické srpovitě zahnuté drápy na druhém prstu zadních končetin, jejichž délka činila podle rekonstrukce Johna Ostroma přes 120 milimetrů.[9]
O lovecké strategii těchto dinosaurů se vědci stále dohadují, nicméně je velmi pravděpodobné, že dokázali rychle běhat a svoji kořist vyčerpat díky krvácení z ran, které jim způsoboval svými ostrými vroubkovanými zuby a právě velkými zahnutými drápy. Není jisté, zda aktivně lovil ve smečkách (jak se dlouhodobě předpokládalo), je to ale pravděpodobné. Zda opravdu deinonychové o velikosti dospělého člověka dokázali skolit mohutného ornitopoda tenontosaura o hmotnosti až několika tun, to stále není jisté. Objevené vypadlé zuby u fosilie kostry tohoto býložravého dinosaura mohou totiž poukazovat jen na pojídání zdechliny, nikoliv nutně na akt přímé predace.[10] Deinonychus je každopádně již od července roku 1969 symbolem nového pohledu na dinosaury a jako takový se stal i jakousi samostatnou kulturní ikonou, která již pronikla do množství literárních i filmových děl a stala se pevnou součástí vzedmutí opakujících se módních vln „dinománie“. Navzdory skutečnosti, že byl tento teropod chybným pojmenováním v Jurském parku „oloupen“ o značnou dávku popularity, patří i dnes právem k nejznámějším dravým dinosaurům vůbec.
---------
Odkazy:
---------
[1] Ostrom, J. H. (1976). Archaeopteryx and the origin of birds. Biological Journal of the Linnean Society. 8 (2): 91–182.
[2] Viz například odkaz https://news.yale.edu/2015/06/18/yale-s-legacy-jurassic-world
[3] Grellet-Tinner, G.; Makovicky, P. (2006). A possible egg of the dromaeosaur Deinonychus antirrhopus: phylogenetic and biological implications. Canadian Journal of Earth Sciences. 43 (6): 705–719.
[4] Ostrom, J. H. (1969). Osteology of Deinonychus antirrhopus, an unusual theropod from the Lower Cretaceous of Montana. Peabody Museum of Natural History Bulletin. 30: 1–165.
[5] Norell, M. A.; Makovicky, P. J. (2004). Dromaeosauridae. In Weishampel, D.B.; Dodson, P.; Osmólska, H. (eds.). The Dinosauria (2nd ed.). Berkeley: University of California Press. pp. 196–210.
[6] Holtz, T. R., Jr.; Rey, L. V. (2007). Dinosaurs: The Most Complete, Up-to-Date Encyclopedia for Dinosaur Lovers of All Ages (Aktualizovaný internetový dodatek). New York: Random House.
[7] Campione, N. E.; et al. (2014). Body mass estimation in non-avian bipeds using a theoretical conversion to quadruped stylopodial proportions. Methods in Ecology and Evolution. 5 (9): 913-923.
[8] Gignac, P. M.; et al. (2010). A description of Deinonychus antirrhopus bite marks and estimates of bite force using tooth indentation simulations. Journal of Vertebrate Paleontology. 30 (4): 1169–1177.
[9] Ostrom, J. H. (1970). Stratigraphy and paleontology of the Cloverly Formation (Lower Cretaceous) of the Bighorn Basin area, Wyoming and Montana. Bulletin of the Peabody Museum of Natural History. 35: 1–234.
[10] Maxwell, W. D.; Ostrom, J.H. (1995). Taphonomy and paleobiological implications of Tenontosaurus–Deinonychus associations. Journal of Vertebrate Paleontology. 15 (4): 707–712.
---------
