Článek
Jako každý den jsem jela autobusem do Kauflandu pro olej ve slevě. Dělám to tak každý den. V autobusu se cítím jako doma. Potkali se tam moji rodiče, prarodiče a dokonce i já jsem tam potkala svého drahého Jíru. Dnešní den byl, ale jiný.
Nastoupila jsem do autobusu a sedla si na místo u okénka, jak to mám ráda. Najednou přistoupila skupina mladistvých delikventů, kteří od pohledu vedou zahálčivý a nemravný život. Raději jsem chytila pevněji svou kabelku a natlačila se blíže k okénku. Jeden z delikventů mě zpozoroval a vydal se ke mně. „Dobrý den. Smím se zeptat, jestli to jede přes Hučickou? Mně se vybil mobil.“ Zaskřehotal delikvent, který od pohledu bral drogy. Na to já mám čuch. Instinktivně jsem odvrátila pohled a čekala až odejde. Po chvíli čekání na odpověď vzdal a šel zpět k ostatním delikventům.
Rozhodla jsem se uštědřit silný úder. Zvedla jsem se a vyrazila k nim. Autobus zastavil. Delikventi mi stáli v cestě, tak jsem pozvedla hůl a jednomu z nich ztrestala barevnou satanistickou hlavu. To ho naučí. Delikvent padl k zemi s mým vítězným: „Tumáš bídníku!“ Hbitě jsem i s kabelkou vycupitala ven z autobusu a za mnou se zavřely dveře. Zahlédla jsem jen, jak se delikvent zvedá a mne si hlavu. Ostatní cestující v autobuse vstali a za zvuků národní hymny tleskali. „Ha, to tě naučí chodit do školy a ne terorizovat nebohé důchodkyně!“ Zakřičela jsem za odjíždějícím autobuse a šla se porvat o olej do Kauflandu.
