Článek
Vždy když je mi ouzko, snažím se z toho vypsat a dnešek není výjimkou. Jakkoliv jsme asi mohli tušit, že stav Karla Schwarzenberga se nelepší, tak na definitivnost té zprávy o konečném odchodu se nikdy nelze připravit. Zvláště pokud jde o člověka blízkého, váženého a hlavně takového, který se až do samotného konce snažil všem pomáhat a jeho humor i lidská dobrota byly nakažlivé. Proto jsem včerejšek strávil ve vzpomínkách na společné zážitky s člověkem, ke kterému jsem choval hluboký respekt a mnoho se od něj naučil. Nechci psát o jeho životě a kariéře, protože o tom včera celý den psali a mluvili lidé povolanější, než jsem já. Rád bych ale svým dílem pomohl lidem ukázat, jaký byl kníže mimo kamery či oficiální jednání.
Vzpomínal jsem na dobu, kdy jsem vedl porady poslaneckého klubu Topky, jehož členem byl právě i kníže. Jednou jsem během porady klubu, v domnění že podřimuje, odbyl zahraničně-politickou tematiku s tím, že se k ní vrátíme později. Obratem jsem byl plně čilým Karel Schwarzenbergem zpražen, profesor/neprofesor, že takhle teda ne a je třeba to důkladně probrat z důvodů, které mě ani nenapadly. Kníže totiž možná občas vzbuzoval dojem, že nevnímá, aby v mžiku ukázal, že nejen vnímá, ale je také schopen trefnou poznámkou usadit naivu, který ho podcenil. Od té doby jsem podobnou chybu již neudělal.
Vzpomínám i na to, že jakou oporou mi byl během našeho předsednictví Evropské unii. Radil mi s lehkostí a taktem zkušeného diplomata jak postupovat, abych získal zástupce Francie, Německa a dalších zemí na svou stranu. Naznačil mi, kde lze zatlačit a kde naopak musím ubrat. A navzdory svému věku i absolvované akademické dráze jsem se při těchto rozhovorech musel vždy hluboce smeknout. Inu, Karel Schwarzenberg se opíral o desítky let svých zkušeností i o životopis svého rodu, který psal dějiny Evropy. Jeho instinkty a rady se každopádně ukázaly jako správné a ve vyjednávání na Radě Evropské unie i mimo ni mi velmi pomohly.
Vždy šel příkladem a co hlásal, to žil
Co pro mě ale u Karla Schwarzenberga znamená dodnes nejvíce, je příklad, kterým nám všem vždy byl. A to mimo jiné v tom, že nedělal rozdíl mezi tím, jaký byl v soukromí a jaký na veřejnosti a v politice. Co hlásal, to žil. Obsahově se nelišilo to, co říkal nám osobně a co pak říkal veřejně. Nikdy jsem neviděl, že by mimo kamery měl jakési manýry, aby pak před kamerami hrál úslužného. Ne, vždy to byl ten jeden Karel – pokorný a zdvořilý, ale zcela upřímný, s hlubokým sociálním cítěním, ale i s důrazem na osobní odpovědnost, velký český vlastenec, který miloval svoji zemi, ale zároveň Evropan, šlechtic každým coulem v tom nejlepším slova smyslu, ale zároveň, jak o sobě často mluvil, lesník a člověk, který bezpodmínečně slouží své zemi. Prostě žádný extrém, ale naopak zkušenostmi a životní moudrostí vybroušené postoje, které se obvykle nakonec ukázaly jako správné.
A tyto vzpomínky si na něj ponesu po zbytek života – že víc, než čímkoli jiným byl dobrým a slušným člověkem, který měl rád lidi a uměl je rozesmát i v těch nejtěžších chvílích. A abych zcela potvrdil jeho přání: skutečně nenudil.
Vážený pane kníže, milý Karle, bylo mi ctí a děkuji Vám za vše!
