Článek
Všechno určuje Ministerstvo zdravotnictví.
To není pravda. Náplň vzdělávacích programů, délka předatestační přípravy, termíny zkoušek po kmeni a atestačních zkoušek – o ničem z toho Ministerstvo zdravotnictví samo rozhodovat nechce, naopak mi jde o maximální shodu odborníků v oboru tak, aby Ministerstvo zdravotnictví mohlo být pouze garantem.
Proto jsem požádal nejen akreditační komise, ale i děkany lékařských fakult a další, aby navrhli zjednodušení vzdělávacích programů. Osobně podporuji větší flexibilitu vzdělávacích programů (především tzv. v povinném kolečku, kde se nebudu ani bránit jeho zrušení, pokud se na tom akreditační komise, KOR – koordinační oborová rada - a lékařské fakulty shodnou) či zrušení tzv. povinných kurzů, které považuji za zbytečné. Stejné znalosti se učí již studenti na lékařských fakultách a skládají z nich zkoušky.
Dále podporuji větší kompetence absolventů lékařských fakult. Myslím, že za šest let studia se toho dnes opravdu naučí hodně nejen teoreticky, ale i prakticky.
Na pracovišti neuvidím dost výkonů
Typicky se to týká mého oboru – radiologie. Nejde o to, aby se výkony (zvláště speciální), prováděly v den, kdy je lékař na pracovišti. U řady výkonů, kde jde o to, aby se mladý lékař naučil například popisovat komplikované nálezy magnetické rezonance, je možné, aby mu školitel připravil sérii vyšetření z archivu a školenec je pak pod jeho dohledem popíše.
Nemusím nastoupit na akreditované pracoviště, pak se to vyřeší výjimkou
Jednou ze „slabin“ demokracie je možnost svobodně se rozhodovat, a to i špatně. Proto by si měl každý lékař pečlivě promyslet, na jaké pracoviště a za jakých podmínek nastoupí. Nastoupit by měl na akreditované pracoviště a to vždy (pokud současně nestuduje doktorandské studie nebo není na mateřské dovolené) na úvazek 1,0. Pokud absolventovi pracoviště nenabídne dobré podmínky, neměl by tam nastupovat.
Ministerstvo zdravotnictví připravuje hodnocení kvality akreditovaných pracovišť, průběžné kontroly včetně kontrol práce školitelů. Obecně, rezident může místo kdykoliv změnit a jít na jiné akreditované pracoviště.
Tolik stručně k některým mýtům, panujícím kolem vzdělávání ve zdravotnictví. Jejich vyvracení nestačí. Cílem je upravit systém tak, aby byl efektivní a žádný z aktérů se nepotýkal se zbytečnou byrokracií. Osobně podporuji větší flexibilitu vzdělávacích programů a zrušení zbytečných kurzů.
