Článek
„Kup cestou ananas. Ale nekrájej ho, potřebujeme ho na strašení.“
V našem alternativním světě je to obyčejná říjnová zpráva. Stejně samozřejmá jako prosba o mléko. Ananas patří k Halloweenu a nikoho nenapadne, že by jeho zelená koruna měla připomínat spíš dovolenou než konec podzimu.
Jak jsme se sem dostali?
Ve skutečných dějinách se v Irsku vyráběly strašidelné lucerny z vodnic. Dýňová podoba je americkým pokračováním této tradice; dýně nabízely mimo jiné snazší vyřezávání.
Teď ale tuhle skutečnost na chvíli opusťme. Představme si, že ve třicátých letech minulého století spustí obchodníci s tropickým ovocem mimořádně úspěšnou halloweenskou kampaň. Jejím hrdinou bude šklebící se ananas. Výrobci převezmou jeho podobu na papírové dekorace, masky a lampiony a celé to zdomácní natolik, že dýni spolehlivě zastíní.
Taková kampaň je samozřejmě čistá fikce. Její mechanismus však má reálný základ: ve sbírkách Smithsonianu najdeme papírové dýňové dekorace přibližně z roku 1935 i lucerny z papírové hmoty z doby kolem roku 1940. Halloweenský symbol už tehdy žil také jako průmyslově vyráběné zboží.
Stačí si představit jiný obrázek na stejném výrobku. A pak několik generací, které s ním vyrostou.
„Tenhle neber, má ošklivou korunu“
Je konec října a před bednou s ananasy stojí rodič s dítětem. Dospělý vybírá ovoce, dítě vybírá budoucí příšeru.
„Tenhle je hezký.“ „Ale má malou hlavu.“ „Vždyť je větší než ostatní.“ „Já myslím ty vlasy.“
V našem světě by zelená koruna patřila k základním požadavkům na správný halloweenský ananas. Pomačkané listy? Zklamané dítě. Nakřivo rostlý vršek? Ideální čarodějnice.
Supermarkety by nabízelé kusy „vhodné k tvoření“, vedle nich sady na vydlabávání a malé svítící napodobeniny pro ty, kteří chtějí mít večer hotovo bez práce.
Zda bychom za takovou výzdobu utratili víc než za dýně, to se těžko odhaduje – záleželo by na dovozu i úrodě. Jedna věc by ale do skládačky zapadala dokonale: u pokladny bychom neplatili jen za ovoce. Platili bychom i za představu, jak má vypadat správný rodinný říjen.
A doma by samozřejmě zaznělo: „Proč jsi vzal tak malý? Na ten se pořádná pusa nevejde.“
Na stole strašidlo, v misce svačina
Sobotní odpoledne. Na kuchyňském stole leží ananas, vedle něj papír s návrhem obličeje. Dítě nakreslilo chrup, který by záviděl i žralok.
Po chvíli se ale ukáže, že přenést výtvarný záměr na skutečné ovoce bude oříšek. Ananas má pevnou slupku složenou z mnohoúhelníkových políček, žádnou hladkou plochu. Vydlabávání navíc znamená práci se šťavnatým vnitřkem, ne jen vybrání prázdné dutiny.
V našem alternativním říjnu by proto rychle vzniklo osvědčené rozdělení rolí: děti zadávají umělecké požadavky, dospělí řeší jejich proveditelnost.
Na sociálních sítích by mezitím zářícně svítily dokonale vyřezané příšery. Ta naše domácí by měla jedno oko o kousek výš a úsměv člověka, který právě zjistil cenu opravy auta.
Jenže vedle ní by stála miska ananasových kousků. Z tvoření rázem vzniká svačina. A z původního plánu „stihneme to za půl hodiny“ další rodinná historka k lepšímu.
Část domácností by to po čase vzdala a pořídila keramický ananas. Děti by mu každý rok lepit jiné oči a tradice by přežila i bez každoročního zápasu se slupkou.
Podzim ve žluté a zelené. A jedna záludná otázka
Ve školních oknech visí papíroví netopýři a pod nimi ananasy s tesáky. Dětské kostýmy mají ostnaté zelené čepice, v cukrárně voní dortíky ve tvaru žlutých příšer.
Nám by to přišlo úplně přirozené. Stejně jako nám dnes připadá oranžová dýně.
Ananas by přitom svou roli nezískal proto, že se nějak zázračně hodí k podzimu. Stačilo by, aby se jeho spojení se svátkem dostatečně dlouho opakovalo. Děti by ho kreslily takhle, protože ho tak kreslili jejich rodiče.
A právě tady vyskočí otázka: Kolik z toho, co považujeme za odvěkou tradici, jsme se vlastně jen naučili z výloh obchodů?
Ananas už mimochodem jednu výraznou společenskou kariéru v historii prodělal. V Británii 18. století představoval vrchol luxusu, bohatství a pohostinnosti. Foundling Museum dokonce popisuje, jak se tehdy ananasy půjčovaly na večírky – hostitel mohl vzácné ovoce vystavit, aniž by ho musel kupovat a sníst.
V našem příběhu by se tak někdejší ozdoba šlechtického stolu proměnila ve strašidlo na panelákovém parapetu. A sousedka by pod ním měla, čistě pro jistotu, háčkovanou dečku.
Za oknem jiný obličej. Doma dobře známý večer
Rozsvícený ananas by český podzim v tropy neproměnil. Pořád by pršelo, děti by ztrácely rukavice a mokré listí by se nosilo do předsíně na podrážkách.
Změnily by se ale drobnosti, ze kterých skládáme své vzpomínky. Jakou dekoraci jsme nosili ze školy. Co jsme s rodiči vyráběli. Jaký obličej svítil za oknem, když jsme se vraceli promrzlí domů.
Možná bychom nadávali na drahé ananasy. Možná bychom měli ve skříni krabici žlutozelených ozdob a každý rok marně hledali jejich světýlka. A někdo starší by určitě brblal, že za jeho mladých let se strašilo poctivěji.
Ananasový Halloween by byl na pohled úplně jiný. Ale ten rodinný večer kolem něj by nám byl zatraceně povědomý.
Líbil by se vám Halloween s ostnatou korunou? Vyměnili byste oranžovou dýni za rozsvícený ananas, nebo jste rádi, že tahle alternativa zůstala jen na papíře? A co by u vás doma vzalo za své jako první: strašidlo z parapetu, nebo ananasové kousky v misce?
