Článek
Čecháček a totáček
„Vzpomínáš na ty časy, kdy nebyl jsi lúzr ale součást masy…“ Takto začíná jedna z ikonických písní Xindla X o těch dávno zapomenutých a temných časech. Pro někoho již jen zlá vzpomínka, pro dalšího sladkobolná historie. „Co nám za komunistů chybělo?“ - vzpomínám si na často položenou otázku jednoho známého, jemuž pomalu ale jistě předivo života táhne k číslu 60 a za dob normalizačních to byl jeden z dělníků - tehdejší elity národa. Těžko s ním argumentovat, říkám si. On má svou životní zkušenost s režimem, který byť totalitní, dokázal si své vybrané ovečky držet v pomyslné iluzi luxusu a blahobytu. Co na tom že „nevěřící“ končili v politických lágrech, v dolech či dokonce v soudních procesech.
Přemýšlím, jak moc jsme od výše zmíněné historie vzdálení v současné době. Články na které reaguji a jejich autoři mě přesvědčují, že ovce politických režimů jsou přítomni v každé době, nehledě na historickou zkušenost. Kupříkladu si vezměme právě demonstraci plánovanou na 16. září. Už dnes, v úterý 12. září se provládní fronta liberálních fanatiků srocuje, aby už v předstihu začala nahlodávat jakýkoliv, byť seberacionálnější důvod lidí proti vládě vystoupit. Že má vláda důvěru pouhých 2% respondentů? Nevadí. Že soustavně ukazuje svoji neschopnost a komunikační impotenci? V cajku. Že za dva roky u moci je provázejí skandály jako „Dozimetr“ nebo „Blažek vs Nejedlý“? V pořádku, to se vždy nějak zamete a omluví - nebo se vystaví žlutá karta. A tak dále a tak dále. Mohli bychom tu s výčtem negativ vládních činitelů pokračovat vesele dále, ale mám pocit, že pro názornou ilustraci stačí. Přesto a „ad absurdum“ jsou pro neoliberály tito lidé nesouhlasící s politickou garniturou automaticky „radikálové“ „čecháčci“ nebo „dezoláti“.
Sytý hladovému nevěří
Přemýšlím, kde se vlastně vzala tahle ignorace a přezíravost napříč celou společností. Jistě, nemusím hned být angažovaný v každé bohulibé a charitativní aktivitě, přesto si ale dovedu živě představit, že spousta mých spoluobčanů to teď nemá vůbec jednoduché. Z vlastního přičinění někde více či méně, přesto ekonomická a sociální krize pomalu a jistě spěje ke svému peaku. A vláda je toho živým a aktivním účastníkem. Nejenom, že pojem „rozpočtová odpovědnost“ je jim naprosto cizí, ba mám občas slabý dojem, že dokonce proti srsti, ale výše zmíněná přezíravost je něco co z nich tryská doslova na všechny strany. Tenisový komentátor by to nejlépe vyjádřil tvrzením, že se jedná o jejich nejsilnější úder. Krásnou takovou ukázkou byla situace po začátku konfliktu na Ukrajině, kdy pohonné hmoty standardně dosahovaly ceny 50 kč/l a více. Reakce vlády? Po několika měsících přišlo snížení spotřební daně o 1,50 kč. Krásná to ukázka naprosté přezíravosti a vypočítavosti - čím větší byly zisky čerpadlářů, tím více se také z odvodů zaplnila státní kasa. Jeden příklad budiž vzorem za všechny.
Takže abychom se vrátili k meritu věci. Mají lidé právo demonstrovat? Samozřejmě, že ano, ať se to skalním příznivcům vlády líbí nebo ne. Je možnost se svobodně vyjádřit jedním z pilířů demokracie? Rozhodně. Využívají nepříznivé situace a propadu životní úrovně populisté? Určitě ano, ale vůbec to nesouvisí s tím, že už toho lidé mají prostě a jednoduše dost. Bude sobotní demonstrace plná „dezolátů“? Mám za to, že ne. Jen to tak má vypadat. S určitostí mohu říci, že tam budou proudit lidé sympatizující s Putinovo režimem, ale diverzi společnosti zabránit nedokážeme a ani bychom neměli. Čím větší je snaha určitou sociální skupinu potlačit, tím větší je její odpor a radikalizace. Měli bychom se především naučit hledat příčiny a následná řešení, nikoliv využívat hrubou sílu - ta může nastoupit v situaci, kdy se veškeré možnosti vyčerpaly a není jiné alternativy.
