Klíče v muškátech a pivo jen pro vyvolené. Jak nás vypekla Morava

Den 29. srpna v Břeclavi začal až podezřele idylicky. Budík zazvonil v osm, ranní sprcha spolehlivě probrala tělo unavené z předchozích kilometrů a balení cyklobrašen probíhalo s takovou samozřejmostí, jako bychom tuhle rutinu dělali celé roky. Slunce se už opíralo do asfaltu a my se těšili na další kilometry. Jenže první trhlina v dokonalém ránu se objevila hned u recepce Penzionu Cyklosféra.

V půl desáté, kdy by člověk v ubytování zaměřeném na cyklisty čekal čilý turistický ruch a vůni ranní kávy, bylo všude mrtvo. Recepce zamčená na dva západy, nikde ani noha, ticho rušené jen bzukotem much. Telefonát majitelce přinesl instrukci, která zněla spíš jako zkouška odvahy nebo úkol z Pevnosti Boyard: „Klíče prostě nechte na květináči.“

Stáli jsme tam s kovovými klíči v ruce a nevěřícně váhali. Je tohle ten pověstný moravský flegmatismus, nebo nás někdo sleduje skrytou kamerou? Představa, jak klíče o pár hodin později loví z černé hlíny mezi uvadajícími muškáty další host, nás sice v první chvíli pobavila, ale profesionální přístup jsme si v roce 2024 představovali trochu jinak. Nakonec nás zachránila procházející uklízečka a klíče skončily tam, kam patří – v lidských rukou. S pocitem, že jsme právě vyřešili první záhadu dne, jsme šlápli do pedálů a vyrazili vstříc dobrodružství.

Po rychlé improvizované snídani u Lidlu jsme nabrali směr Petrov. Už v Břeclavi jsme díky mapám objevili nenápadnou zkratku přes železniční koleje, která nám ušetřila dobrou čtvrthodinu motání se v dopravě. Byl to sice malý detail, ale ten vítězný pocit, že jsme tentokrát „převezli systém“ my, nám vlil krev do žil. Cesta na Moravský Žižkov ubíhala v příjemném tempu, vinohrady se střídaly s otevřenou krajinou a srpnové slunce pálilo zatím jen snesitelně.

Krátká zastávka u kostela Panny Marie Vítězné nám sice poskytla chvilkový duchovní klid a stín, ale tělesná žízeň už začínala mít jasně navrch. U velkého žižkovského rybníka, jehož hladina se nehybně leskla v horkém vzduchu, na nás konečně vykoukl zelený domek – místní minipivovar. Tohle místo má skutečnou vizuální duši. Celý objekt je pomalován veselými lidovými obrázky a motivy, které mu dodávají nesmírně malebný ráz a okamžitě vás naladí na tu správnou vlnu pohody.

Zatímco se v našich mobilech sbírala digitální keška, já jsem se soustředil na svůj tradiční sběratelský úlovek – papírové podtácky. Obsluha sice nejdřív zkusila klasické „ne, nemáme“, což je na Moravě často jen univerzální první odpověď na cokoliv, ale po krátkém přemlouvání a nasazení nejzářivějšího úsměvu jsem jeden vzácný kousek získal. V tu chvíli se zdálo, že dnešní den nic nezkazí. Byla to ta pověstná třešnička na dortu předtím, než začala naše trpce odpolední „pivní odysea“.

Po obědě jsme s neutuchajícím optimismem vyrazili na část trasy, kterou jsme měli v hlavě označenou jako hlavní lákadlo dne. Jenže realita nás velmi rychle probrala z letargie a uštědřila nám výchovný políček. První zastávka, Pivovar Starý Dvůr v Prušánkách, působila na první pohled jako vystřižená z prestižního časopisu o venkovském bydlení. Krásný areál, udržovaná zeleň, idylka. O to tvrdší byl střet s realitou hned za branou.

Zavřeno pro veřejnost. Pivo se točí jen pro ubytovanou „klientelu“. Žádné vysvětlení na webu, žádná omluva na ceduli, prostě absolutní nezájem vyhovět žíznivému pocestnému, který se sem trmácel v pětatřicetistupňovém horku na kole. Pocit, že jsme tu vlastně na obtíž a narušujeme klid vyvolených hostů, byl v tu chvíli hořčí než jakýkoliv poctivě chmelený ležák.

Náladu jsme si zkusili spravit alespoň procházkou mezi ikonickými vinnými sklepy v Nechorách. Architektura a klid tamních malebných uliček s bílými fasádami a modrými podestami nám dělaly mnohem lepší společnost než zamknuté brány pivovarů. Jenže to nejhorší nás teprve čekalo.

Druhá a definitivní rána přišla v Moravské Nové Vsi. Po únavném bloudění mezi rozpálenými uličkami, které nás stálo poslední zbytky drahocenné energie, jsme konečně dorazili k Pivovaru na Vyhlídce. Výhled tam možná byl krásný, ale my viděli jen jedno: neúprosný nápis „Zavřeno“ na vstupních dveřích. Za nimi se rozléhalo jen ticho a prázdnota. Druhý neúspěch během pár hodin spolehlivě zlikvidoval veškeré naše zbývající iluze o moravské pohostinnosti.

Seděli jsme na obrubníku v prachu cesty a v tu chvíli mi to došlo. Aplikace České pivovary je sice skvělým pomocníkem při plánování večer v klidu u stolu, ale v ostrém terénu je to naprosto nespolehlivý zdroj informací, který nereflektuje aktuální nálady a provozní změny. Spoléhat se slepě na technologii se v tomto případě rovnalo hazardu s vlastní trpělivostí, psychickým zdravím i zásobami tekutin.

Moje upřímná rada pro všechny, kteří se chystají na podobnou výpravu: Mapa a aplikace v mobilu nestačí. Pokud nechcete políbit kliku jako my a skončit s prázdnou lahví uprostřed polí, kontrolujte aktuální weby, hledejte na sociálních sítích poslední příspěvky a ideálně do pivovaru hodinu předem zavolejte. Na jižní Moravě se totiž čas a otevírací doba zjevně neřídí algoritmy, ale svéráznými pravidly, počasím a momentální náladou majitelů.

Stalo se vám na cestách něco podobného? Která aplikace vás naposledy takhle „vypekla“ v tu nejmíň vhodnou chvíli? Podělte se o své zážitky v komentářích, ať v tom nejsme sami!

___________________________________________

Mé doporučení

⭐⭐⭐⭐ Velmi dobré: Pivovar Moravský Žižkov

____________________________________________

Historie

Kostel Panny Marie Vítězné

Prušánky

___________________________________________

__________________________________________

Baví vás příběhy, kde nejsou důležité kilometry, ale hlavně zážitky? Klikněte na tlačítko [Sledovat], ať vám neuteče další cesta!