V Beskydech nám přepsali trasu. Prý se nemáme rádi, smála se paní

Ráno 2. září 2025 nás přivítalo sluncem a podezřelým tichem. Jenže zatímco venek předstíral beskydskou idylu, naše těla prožívala tichý pohřeb. Otevřel jsem oči, otočil hlavu a uviděl Milana v poloze muže, který už rezignoval na jakékoli vyjednávání s osudem. Vypadal jako rytíř po bitvě u Lipan — položený napříč matrací, oči upřené do stropu, bez sebemenší ochoty k dalšímu dění.

„Kamaráde,“ pokusil jsem se nahodit tón zkušeného kapitána, „včerejšek byl masakr, ale dneska? Dneska to bude brkačka.“

Milan jen nepatrně zakroutil hlavou a vyprodukoval zvuk podobný vypouštějící se duši u kola. Rozhodl jsem se tedy jít příkladem a hrdinně vyskočit z postele. Povedlo se mi jen to, že jsem se okamžitě zase posadil a tiše zasténal. V tu chvíli jsem zjistil, že mě po včerejším výkonu bolí i obočí a nehty na nohou. Ale jako samozvaný vůdce výpravy jsem se nemohl nechat zlomit. Alespoň ne před svědky.

V restauraci Valášek se zlom dne odehrál nepozorovaně, ale fatálně. Majitelova manželka, energická dáma s očima, které věděly o Beskydech víc, než Google Maps kdy dokážou nasbírat, nás sledovala, jak se lámeme do židlí. Vypadali jsme jako dva důchodci po osmihodinové taneční zábavě, kterým někdo ukradl hole.

„Tak co, pánové, kam dneska?“ zeptala se s lehkým úsměvem a položila před nás jídelní lístek, který pro nás v tu chvíli měl hodnotu svatého grálu.

Vytáhl jsem mobil a s pýchou objevitele jí ukázal trasu směrem na Ostravici. Stačil jeden pohled a paní vyprskla smíchy. Nebyl to ten zdvořilý smích, byl to smích někoho, kdo právě viděl veverku, jak se snaží odtáhnout celý vlašský ořech do kopce.

„Vy se snad nemáte rádi, ne? Tudy? V tomhle stavu?“

Začali jsme obhajovat svou čest. Povídám jí o našem velkém projektu: loni jsme to „střihli“ z Vodňan do Břeclavi, letos jsme se přiblížili vlakem a pokračovali dál. Plán byl jasný — v následujících letech etapově objet celou hranici republiky. Chtěli jsme mít v nohách každý hraniční kámen, každé údolí, kde lišky dávají dobrou noc.

Paní se na nás koukla jako na dvojici nadšenců, kteří si spletli mapu se sudoku. Ale místo kritiky se v jejích očích rozsvítilo něco jako uznání smíchané s mateřským soucitem.

„Lidi to většinou jezdí obráceně,“ řekla a nekompromisně sáhla po kusu papíru. „Ale vy jste si holt vybrali tu těžší cestu. Takhle ne, pánové. Celé vám to překopeme, nebo domů dojedete v sanitce.“

V tu chvíli začala „operace Záchrana cyklistů“. Na stůl přistála mapa a propiska. Paní majitelová začala kreslit čáry, které ignorovaly naše původní body v navigaci, ale slibovaly jednu zásadní věc: přežití.

„Tady to vezmete spodem, vyhnete se tomuhle krpálu, tam stejně nic není, jenom vztek,“ instruovala nás, zatímco Milan poprvé od rána projevil známky života a začal usrkávat kávu. „A u téhle chaty se zastavte na polévku, bez ní ty nohy neroztočíte.“

Seděli jsme tam, dva „velcí cestovatelé“ z jihu Čech, a pokorně poslouchali přednášku o tom, jak se skutečně jezdí v horách. Došlo nám, že plánovat trasu od stolu v obýváku je něco jiného, než ji pak v reálu dýchat v srpnovém horku s dvacetikilovým nákladem na nosiči.

S novým plánem a břichem plným beskydských dobrot se do nás začal vracet optimismus. Ano, bolelo nás všechno. Ano, Milan se při nasedání na kolo tvářil, jako by si sedal do trní. Ale ten pocit, že se člověk rve s vlastní pohodlností a hranicemi, byl silnější než svalová horečka.

Naše expedice „Kolem republiky“ tak dostala nový rozměr. Už to nebylo jen o kilometrech, ale o lidech, kteří nás na cestě potkají a v pravou chvíli nám řeknou, že jsme sice blázni, ale že nám drží palce. Vyrazili jsme směr Ostravice – tentokrát ne podle slepé navigace, ale podle rady ženy, která ví, že hory se nepokořují, hory se musí uctivě obejít.

Pokud se chystáte na podobný přejezd republiky, pamatujte na jedno: Místní lidé jsou lepší než jakákoli aplikace. Když vám někdo v hospodě řekne, že „tudy je to sice dál, ale horší cesta“, věřte mu. Digitální mapy neznají čerstvě vybagrovaný štěrk ani sklon, ze kterého se vám i v sedě zamotá hlava.

Můj dotaz na vás: Máte také nějakou zkušenost, kdy vám „místní znalec“ úplně překopal plány a nakonec vám tím zachránil dovolenou? Nebo jste raději věrní své navigaci až do hořkého konce v bažině? Podělte se v komentářích!

V tu chvíli se stala naší polní velitelkou. Nakreslila nám trasu, přidala orientační body, upozornila na místní „Balaton“ a vysvětlila, kudy se nezničit a zároveň něco vidět. To povzbuzení, které nám dala, jsme potřebovali víc než náhradní duši.

Když jsme do sebe nasoukali párky, vajíčka a kávu, krev se nám vrátila do oběhu. Bolest obočí nezmizela, ale odhodlání ano — změnilo se v chuť vyjet a nechat se zase překvapit. A tak jsme vyrazili vstříc kopcům, o kterých jsme před hodinou ještě netušili, že existují.

__________________________________________

__________________________________________

Baví vás příběhy, kde nejsou důležité kilometry, ale hlavně zážitky? Klikněte na tlačítko [Sledovat], ať vám neuteče další cesta!