Zmizelý zámek a kaple „na truc“. Našli jsme tajný kout Karpat.

Je 1. září, půl deváté ráno. Slunce se pomalu prokousává ranní mlhou a naše svaly jsou po předchozím dni ztuhlé jako beton. Před penzionem J&P balíme poslední brašny, když nás zastaví majitel. „Kam to bude, pánové?“ ptá se s úsměvem, ve kterém se mísí zvědavost s lehkým skepticismem.

„Do Vsetína. Na jedno orosené a pak se uvidí,“ odpovídám a ukazuji na mapě naši ambiciózní čáru, která vede přes kopce, o nichž si myslíme, že je známe. Majitel se podívá na mapu, pak na mě a v koutku úst mu zahraje onen typický úsměv místních, kteří vědí něco, co vy ne. „Vy jste tu poprvé, že? Tudy je to o pusu. Uděláme změnu. Pojeďte přes Divnice. Je to sice o kousek delší, ale po rovince. Jezdím to obden.“

V ten moment jsme ještě netušili, že nám právě daroval ten nejlepší zážitek z celé výpravy. Rady starousedlíků jsou totiž v Karpatech víc než GPS. Jsou to mapy k duši krajiny.

První zastávka byla u „Elišky“. Šálek silné kávy a poctivá snídaně nás nakoply do sedel. Jakmile jsme nechali civilizaci za zády, krajina se nadechla. Otevřely se před námi pastviny, zvlněné meze a tichá stavení s bílými fasádami. Bílé Karpaty v těchto místech nic nepředstírají. Není tu nic okázalého, co by na vás křičelo z billboardů. Všechno tu ale má svůj řád. Tady se nespěchá. Žije se tu v rytmu polí a podle toho, co zrovna mraky dovolí.

Jenže krása těchto hor má i svou odvrácenou tvář – historii, která je k některým místům až nečekaně krutá. To jsme zjistili v Divnici.

Divnice nejsou na první pohled ničím výjimečné, ale když sestoupíte z kola a začnete se ptát, narazíte na příběh zámku, který „zmizel“. V roce 1825 zde nechal Filip Stahl postavit elegantní empírový zámek obklopený parkem s lipami. Později ho koupila rodina Wichterlových – ano, ti slavní Wichterlovi, z jejichž rodu vzešel vynálezce kontaktních čoček Otto Wichterle.

Jenže po roce 1948 přišel úpadek, který nebyl náhodný. Pro tehdejší režim byl zámek „buržoazním přežitkem“, něčím, co do nového světa nepatřilo. V roce 1967 byl zámek zbaven památkové ochrany a v polovině 80. let ho buldozery srovnaly se zemí. Je to zvláštní, až mrazivý pocit. Stojíte na místě, kde dřív tlouklo srdce panství, a vidíte jen terénní nerovnosti a zbytky starého parku. Je to tiché svědectví o tom, jak snadné je zničit staletou práci, když chybí úcta k minulosti.

Ale Divnice vás nenechají v depresi. Jen kousek od trosek zámku se k nebi tyčí moderní stavba, která je přímým protikladem zániku. Kaple Panny Marie, Královny míru.

Tam, kde dřív stávala jen malá, nevýrazná zvonice, se po pádu režimu místní rozhodli, že už nebudou jen nečinně přihlížet zkáze. Bez státních dotací, jen z darů rodáků a vlastníma rukama, začali stavět. V roce 1992 ji vysvětil arcibiskup Jan Graubner. Je to dnes dominantní bod obce a živý důkaz, že zatímco zámek zmizel kvůli nezájmu a ideologii, kaple vyrostla z čistého odhodlání. Je to architektura naděje.

Když jsme znovu šlápli do pedálů směrem na Vsetín, v hlavě mi vrtalo jedno. Ten majitel penzionu nás neposlal touto cestou jen kvůli té slibované „rovince“. Poslal nás cestou, která člověka naučí se dívat.

Bílé Karpaty nejsou kraj na rychlý průjezd nebo honění kilometrů na Stravě. Jsou to hory, které vyžadují, abyste se zdrželi, sestoupili z kola a zamysleli se nad tím, co zůstává a co mizí. Tenhle kus cesty se do našeho deníku nezapsal jako nudný přesun, ale jako jeden z nejsilnějších momentů celé cesty. Karpaty tu vládly dál – klidné, zelené a neochotné ustoupit času. A my? My už věděli, že i když má tělo dost, duše má z čeho čerpat.

__________________________________________

Historie

Zámek : Divnice

Divnice

__________________________________________

__________________________________________

Baví vás příběhy, kde nejsou důležité kilometry, ale hlavně zážitky? Klikněte na tlačítko [Sledovat], ať vám neuteče další cesta!