Slovácká odysea: Výprava za historií, která bolí víc než kopce

Naše putování začíná v Petrově. Pokud nejste místní, pravděpodobně znáte zdejší areál Plže. Je to unikátní soubor zhruba osmdesáti vinných sklepů s typickými modrými podestami a bílými zdmi, které vypadají jako kulisy z filmu. Ráno se zde vzduch ještě drží při zemi a voní vlhkým kamenem a vínem, ale jakmile vyjedete na cyklostezku směrem na Strážnici, krajina se začne vlnit horkem.

Vzduch nad asfaltem se chvěje tak silně, že vzdálené vinohrady připomínají akvarelovou malbu, do které někdo omylem vylil vodu. Na jižní Moravě totiž v létě nevládne váš pečlivě připravený itinerář, nýbrž slunce. Kola nás vedou sama – cíl je jasný: historické srdce regionu a stíny starých bašt.

Když vjedete do Strážnice, jako první vás „uhodí“ do očí Skalická brána. Tyto dvě masivní kamenné bašty ze 16. století působí v sousedství moderních kol a pestrobarevných dresů nepatřičně, až magicky.

Když sesednete z kola a opřete se o chladný kámen, ucítíte tu nefalšovanou tíhu věků. Tyto zdi nevznikly pro okrasu. Byly postaveny v době, kdy krajem zmítal strach z tureckých nájezdů a kuruckých válek. Hrubý kámen v základech a úzké střílny mířící k jihu jsou němými svědky dob, kdy šlo o holý život.

S přibývajícími kilometry roste i neúprosná žízeň. Naším majákem naděje byl minipivovar Slavjan ve Strážnici. Představa orosené sklenice v hlubokém stínu nás hnala vpřed rychleji než vítr v zádech. Jenže realita byla krutá – zavřeno. Na Slovácku se musíte naučit přijímat rány osudu s pokorou a s vědomím, že cesta je cíl. Nezbylo než polknout prázdno, otřít pot z čela a šlapat dál směrem k Tvarožné Lhotě.

V Tvarožné Lhotě stojí Dům u Moruše. Nečekejte žádný skanzen se vstupným a suvenýry. Je to stavení z konce 18. století, postavené z hlíny (nepálených cihel zvaných kotovice) a ručně tesaných trámů. Voní starým dřevem a poctivou dřinou našich předků.

Uprostřed dvora roste prastará moruše, jejíž plody kdysi barvily dlaně generacím dětí. V jizbě, kde se kdysi vyráběl domácí tvaroh, je ticho tak husté, že by se dalo krájet. Je to architektura bez přetvářky.

Z Tvarožné Lhoty začíná cesta stoupat do podhůří Bílých Karpat. Slunce se vám opře do zad a dech se začne krátit, jak se rovina mění v kopcovitý terén. Odměnou je ale vjezd do Kněždubu. Tato obec je pro milovníky umění posvátná.

Zastavujeme u rodného domu bratří Úprků. Právě tady Joža Úprka jako chlapec sledoval, jak se láme světlo v záhybech pestrobarevných krojů.

U kostela sv. Jana Křtitele v Kněždubu opíráme kola. Tato věž, opěvovaná v lidových písních, dominuje celému kraji jako maják víry.

Hned vedle se nachází Slovácký Slavín. Místo posledního odpočinku mistrů jako Úprka či Frolka. Je v tom hluboká pokora – umělci, kteří proslavili svůj kraj po celém světě, se nakonec vrátili do stejné země, ze které celý život čerpali inspiraci.

Naši cestu uzavírá obec Louka s malebnou zvonicí. Tyto stavby bývaly „hlasem“ venkova – svolávaly k modlitbě, oznamovaly poledne, ale také varovaly před blížícím se ohněm.

Dojížděli jsme do Javorníku vyprahlí a unavení, ale bohatší o obrazy, které žádný digitální fotoaparát nezachytí v jejich plné síle. Slovácko vám nedá nic zadarmo. Musíte si ho protrpět a zasloužit.

„Je to jen můj pocit, nebo je na Moravě v neděli a v horkém létě opravdu nemožné sehnat poctivé pivo, aniž by člověk narazil na zavřené dveře? Kde vás naposledy nechali ‚na suchu‘ právě tehdy, když jste to nejvíc potřebovali? Podělte se o své nejhorší (nebo nejlepší) zkušenosti s otevírací dobou na cyklotrasách!“

____________________________________________________

Historie

Skalická brána

Dům u Moruše

Farní kostel sv. Jana Křtitele v Kněždubu

___________________________________________

__________________________________________

Baví vás příběhy, kde nejsou důležité kilometry, ale hlavně zážitky? Klikněte na tlačítko [Sledovat], ať vám neuteče další cesta!