Spěte v altánu, radil starosta. Noční drama zachránil až nečekaný anděl

Bílé Karpaty dokážou být drsné i pohostinné zároveň. Naše cyklistické putování na hranici Moravy a Slovenska se s přicházející tmou změnilo v závod s časem. Mezi historickými zdmi Pitína a Slavičína jsme hledali nejen nocleh, ale i ztracenou energii. Nakonec nás zachránil „anděl v lidské podobě“ a pivo s rodokmenem sahajícím až do 16. století.

Slunce se definitivně odporoučelo za obzor ve chvíli, kdy jsme projížděli Pitínem. Kolem kostela svatého Stanislava jsme už spíš letěli než jeli. Šero pohlcovalo krajinu a stíny vysoké věže se míhaly kolem nás jako přízraky minulosti.

Tento kostel není jen tak ledajaká vesnická stavba. První zmínka o něm sahá až do roku 1449. Dnešní kamennou podobu mu vtiskli bratři Tetaurové v roce 1585, kdy zde vybudovali sbor pro moravské bratry. Procházel dějinami, barokním rozšiřováním i klasicistní přestavbou, až jej v 50. letech minulém století znovu vysvětil místní rodák, arcibiskup Josef Matocha. My jsme ale na studium architektury neměli čas. Cíl – Hrádek na Vlárské dráze – byl na dosah, jenže tma byla rychlejší než naše nohy. Do města jsme vjížděli za hlubokého šera, odkázaní jen na kužely světla z čelovek.

Naše první kroky vedly automaticky k Pivovaru Hrádek. Po celém dni v sedle, s blátem až za ušima, to měla být zasloužená třešnička na dortu. Jenže osud, ten samý, co nám ráno připravil defekt, si nechal poslední test trpělivosti na večer.

Zavřeno. Po všech těch kilometrech a bahenních koupelích to byla rána přímo na solar. O to víc, když víte, že tradice vaření piva v tomto kraji sahá až do roku 1503. Tehdy se pivo vařilo v blízkých Mladoticích a v sudech putovalo na koňských povozech až do dalekých Uher. Historie tu leží v každém rohu. Tam, kde stával původní pivovar, je dnes škola. Současný provoz v Družstevní ulici vzkřísil tradici až v roce 2013. Toužili jsme spláchnout prach ležákem Karpat nebo desítkou Rejtín, ale museli jsme se naučit to nejdůležitější: brát rány s úsměvem. Vždycky musí existovat plán B.

Skončili jsme ve Sportbaru U Zemánků. U místního piva jsme otevřeli zásadní otázku: kde dneska složíme hlavu? Náhoda chtěla, že u vedlejšího stolu seděl i pan starosta. Prohlédl si nás zkušeným pohledem, zhodnotil nánosy bláta na našich lýtkách a suše pronesl: „Ubytování je tu drahé, chlapi. Víte co? Zajeďte k zámku do altánu. Policie vás tam nechá být.“

Zámek ve Slavičíně vypadal v noci magicky, jako vystřižený z gotického románu. Altán v parku sice lákal k dobrodružství, ale realita fungující restaurace a elegantních hostů nás rychle vrátila na zem. Nechtěli jsme být za exoty, co se balí do spacáků uprostřed udržovaného zámeckého areálu. Telefonáty do okolních penzionů končily stejně: obsazeno, plno, nebo „nemáme místo na kola“.

Až nakonec přišla spása: Penzion J&P. Pan majitel byl skutečný anděl. Když uviděl dva cyklisty, kteří vypadali, že právě přežili bitvu na Sommě, neváhal ani vteřinu. Vedl nás ke kolárně, která připomínala spíše čistý pokoj než kůlnu. Navíc se v ní topilo!

Pro naše zablácené stroje to byl absolutní luxus. S láskou jsem vzal hadr a článek po článku namazal řetěz. Zatímco olej vsakoval, myšlenky se vracely k historii místa. Zámek ve Slavičíně, u kterého jsme málem nocovali, stojí na základech panské tvrze z roku 1443. Nejvýraznější stopu zde zanechala rodina Wichterle, která jej vlastnila od roku 1910. Je fascinující si představit, že v místech, kde my dnes čistíme přehazovačky, se kdysi procházeli příbuzní světoznámého vynálezce kontaktních čoček Otto Wichterleho.

Zlatý hřeb večera přišel v Pohostinství U Talafy. Tam se kruh konečně uzavřel. Točili tam pivo z Hrádku! Po třech poctivých kouscích a nákupu „petky“ na dobrou noc jsme se vrátili do tepla penzionu. Horká sprcha smyla prach z karpatských lesů i únavu celého srpnového dne.

Usínal jsem s pocitem, že i přes prázdné pneumatiky a zavřené brány to byl den, na který se nezapomíná. Srpen skončil, ale tohle dobrodružství v nás zůstane mnohem déle. Bílé Karpaty nás sice potrápily, ale nakonec nám ukázaly svou nejvlídnější tvář.

Už se vám někdy stalo, že vás na cestách v nouzi zachránila rada úplně cizího člověka nebo místního patriota? A jaká je vaše nejbizarnější zkušenost s hledáním ubytování „za minutu dvanáct“? Dejte mi vědět do komentářů, rád si vaše příběhy přečtu!

_________________________________________

Mé doporučení

⭐⭐⭐⭐⭐ Naprostá pecka: Penzion J&P

_________________________________________

Historie

DĚJINY FARNOSTI PITÍN

Pivovar Hrádek

Historie slavičínského zámku

_________________________________________

_________________________________________

Baví vás příběhy, kde nejsou důležité kilometry, ale hlavně zážitky? Klikněte na tlačítko [Sledovat], ať vám neuteče další cesta!