Morava jinak: Když vás místo vinného sklípku zachrání moderní zázrak

Srpnové ráno nás nepřivítalo hřejivými paprsky, v něž jsme doufali při balení brašen v bezpečí a suchu domova. Místo toho nás v Petrově pohltilo těžké, dramatické ticho, které by se dalo krájet. Bylo přesně devět hodin, 30. srpna 2025. Nad obzorem se líně převalovala temná, olověná těla nočních bouřek, připomínající unavené šelmy. Vypadalo to, jako by si ty mraky potřebovaly jen na chvíli vydechnout po nočním běsnění, než znovu udeří se vší silou na vyprahlou jihomoravskou zemi.

Vzduch po dešti byl však nečekanou odměnou pro každého, kdo zná prach letních cest. Byl tak čistý, až se zdálo, že ho s každým nádechem nepijeme, ale hltáme jako ledovou pramenitou vodu. Celý kraj voněl mokrou hlínou, čerstvým asfaltem a oním zvláštním, lehce mrazivým příslibem cesty. Toho druhu cesty, která vás buď zlomí po prvních pěti kilometrech, nebo vás navždy změní. Pro cyklistu je takový okamžik testem – buď zůstanete v bezpečí přístřešku, nebo přijmete výzvu nebe.

TIP Z TERÉNU: Pokud cestujete „na těžko“ jako my, nepodceňujte ranní kontrolu brzd. Vlhké ráfky a naložené kolo vyžadují v klesáních mezi vinohrady až dvojnásobnou brzdnou dráhu. Bezpečnost začíná u suchého hadříku na brzdné ploše.

Naše provizorní útočiště jsme našli na místním hřišti. Když jsme se ráno soukali ze zvlhlých spacáků, mlčky nás pozoroval starší místní muž se psem. Nebyla v tom žádná nevraživost ani podezřívavost, kterou někdy cítíte v anonymních městech. Spíše ona rozumná, staletími prověřená opatrnost hostitele, který si hlídá svůj kraj, své tradice a své lidi.

Krátký rozhovor u dřevěného stolu, zatímco se tráva pod našimi koly ještě stříbřitě leskla rosou, jen potvrdil starou moravskou pravdu: tady se nikam nespěchá, protože spěch je nepřítel kvality. Na Slovácku čas neodtikávají zběsilé vteřinové ručičky chytrých hodinek, ale odměřuje ho trpělivý růst vinné révy a hloubka vinných sklepů, v nichž zraje poklad kraje. Tato „pomalost“ je neuvěřitelně nakažlivá. V dnešním digitálně zrychleném světě, kde se úspěch měří rychlostí odpovědi na e-mail, působí tento přístup na psychiku unaveného poutníka jako hřejivý balzám.

Zatímco se naše technika na kabelech a powerbankách pomalu křísila k životu, prováděli jsme ranní rituály se soustředěním chirurgů. Srolovat karimatku, precizně upevnit brašny tak, aby bylo těžiště co nejníže (fyzika naloženého kola je neúprosná), zkontrolovat tlak v pláštích a funkčnost brzd. Zastavila nás až tvář českého venkova v její nejčistší, nefalšované podobě – místní krámek „Pod Ořechem“ a návštěva Jednoty. Rychlý nákup, poctivá snídaně na obrubníku a debata s místními o nočních hromech, které otřásaly okny. V duchu jsme všichni vysílali stejnou modlitbu: ať nás ta temná hradba mraků nezastihne v otevřené krajině mezi vinohrady, kde není úniku.

Naše cesta z Petrova nezačala zběsilým šlapáním do pedálů. To by byla osudová chyba, kterou dělají tzv. „polykači kilometrů“, kteří se honí jen za průměrnou rychlostí na cyklopočítači a uniká jim duše krajiny. My jsme začali pokornou poklonou moderní architektuře, která v těchto končinách působí jako zjevení.

Kostel svatého Václava nás zaujal už z dálky. Stojí na okraji obce, která je sice světově proslulá unikátním areálem historických sklepů Plže (chráněná památková rezervace), ale tento moderní strážce je v krajině stejně fascinující a důležitou dominantou.

Když před ním stojíte, neucítíte chlad betonu, jak by se dalo u moderní stavby čekat. Cítíte příběh o neuvěřitelné lidské vytrvalosti, který se psal téměř čtyři sta let. Je to příběh o lidech, kteří o svůj dům modlitby přicházeli znovu a znovu, ale nikdy se nevzdali naděje. Už v 15. století zde stál chrám, ale Petrov ležel na neklidném pomezí, kudy kráčely dějiny v botách pobitých hřeby. Nájezdy Turků, nepředstavitelné hrůzy třicetileté války a pustošení kuruců vykonaly své. Z roku 1673 zbyla jen smutná zpráva o zřícenině.

Po celá staletí pak byli petrovští doslova „bezdomovci ve víře“. Museli docházet do sousední Strážnice, zatímco v nich tiše doutnala touha po vlastním místě pro ztišení a setkávání. Tato touha přežila generace, režimy i války.

Teprve svoboda po roce 1989 přinesla zlom, na který se čekalo staletí. V roce 1995 požehnal sám papež Jan Pavel II. základnímu kameni a místní se s nevídanou vervou pustili do díla. Lidé se semkli způsobem, který je v dnešní individualistické době vzácný. Pořádali sbírky, věnovali svůj čas a vlastníma rukama začali stavět to, o co jejich předci přišli.

Když jsme se konečně opřeli do pedálů a vyrazili směr Strážnice, doprovodil nás hlas petrovského zvonu. Nebyl to jen mechanický zvuk kovu narážejícího na kov. Pro nás to byla v tu chvíli ozvěna vítězství nad nepřízní osudu a připomínka, že i po té nejdelší noci (nebo staleté proluce) přijde nový den.

Vítr nám foukal do tváří, v dálce nad Bílými Karpaty znovu hrozivě zahřmělo a první kapky nového deště nás štíply do tváří, ale strach byl pryč. Nahradila ho vnitřní jistota. Kostel svatého Václava nám připomněl zásadní věc: ty nejkrásnější věci v krajině nejsou vždy ty nejstarší. Jsou to ty, které lidé vybudovali z čisté lásky, společné vůle a přesvědčení.

Věděli jsme, že dnešní etapa nebude jen o ujetých kilometrech a spálených kaloriích. Bude o cestě, která občas bolí, studí a bičuje vás deštěm – ale přesně tak je to správně. Protože jen věci, které nás něco stojí a za které musíme bojovat, mají ve finále skutečnou hodnotu. Jižní Morava nám tentokrát nedala své slunce.

Dala nám ale důkaz, že ty největší zázraky se nerodí z pohody, ale z vytrvalosti. A s tímhle vědomím se do pedálů šlapalo tak lehce, jako by vítr nefoukal proti nám, ale přímo do zad.“

_________________________________________

Historie

Kostel sv. Václava

_________________________________________

_________________________________________

Baví vás příběhy, kde nejsou důležité kilometry, ale hlavně zážitky? Klikněte na tlačítko [Sledovat], ať vám neuteče další cesta!