Zrada navigace! 😱 Cihlový obr z Lesné cyklistům ukázal cestu

2.září.2024  Budík nezvonil. Nemusel. Probudila nás bolest každého svalu, která se mě snažila přesvědčit, že cyklistika je omyl mého života. S Milanem jsme pochybovali. Myšlenka, že by naše cyklistikou zlámaná těla mohla spočinout v kempu, byla lákavá. Ale po obhlídce malebného místa zvítězila touha po Lednici a slibovaném dnu absolutního odpočinku. Co mi opravdu vyrazilo dech, byl venkovní prádlomat.

Kiosek tak geniální, že by zasloužil Nobelovu cenu za záchranu cyklistů.

Koupili jsme snídani u paní, která zrovna uklízela krámek po ukončené sezóně, a v tom jsme se definitivně rozhodli: Jedeme. Sbaleno, kola vyzvednuta, klíče odevzdány. Cíl: Hnanice, na cestě do Znojma.

První, co nám mapy nadělily, byl tříkilometrový kopec. To už rovnou mohly napsat: „Chceš žít? Otoč to zpátky.“ Hned ráno jsme si sáhli na dno. Plíce hořely, stehenní svaly se měnily v tekutý oheň. Jenže osud měl pro naše zlomené tělo připraveno víc.

Když jsme se horko těžko vyškrábali nahoru, přišla zrada map. Navigace nás zavedla do lesa a slibovala cyklostezku. Realita? Džungle. Místo stezky nás čekala spleť kořenů, mokré hlíny a křoví. Paradox a totální frustrace: Po stovkách hrdinných kilometrů v sedle jdeme pěšky, brodíme se hlínou!Museli jsme pár kilometrů kola vést, tahat je z pasti za pasti. Putovali jsme dál, polními cestami podél řeky lemované pískem. Slunce pálilo, koupel v řece byla na dosah, ale čas nás tlačil. Byli jsme zubožení, špinaví a energeticky na nule.

Záchrana přišla v obci Lesná – s typickým větrným mlýnem a restaurací (adresa: Lesná 106). Jakmile jsme u něj sesedli, sálala z té cihlové věže zvláštní síla. Uvnitř restaurace, která nás pohltila vůní horkého jídla, jsme se dozvěděli jeho příběh – a ten jako by zrcadlil náš den.

Tento holandský mlýn (postaven kolem 1862) kdysi stál hrdě. Pak ho zradil pokrok a on se odmlčel. Ale nejhorší přišlo po válce: mlýn zdevastovala armáda, která z něj udělala pozorovatelnu – věž, kde panovala jen strnulá vojenská služba. Objekt, který kdysi živil, sloužil v tísni. Armáda ho opustila v troskách, a místní JZD ho pak jen plnilo jako sklad krmiva. Skutečný úplný úpadek. Hrozila mu demolice. Mlýn Lesná si prošel svým vlastním „křtem ohněm“ a ponížením.

Ale nevzdal se. Jako my, když nás zradila navigace, se nakonec zvedl. Dnes už nemele mouku, ale díky záchraně a rekonstrukci dává energii a odpočinek. Je to vítězství vůle nad zmarem.

Po jídle se nám vrátila energie — přesně ta pověstná, co vydrží dvacet minut — a tak jsme vyrazili dál přes Horní Břečkov. Každé šlápnutí bylo teď holdem tichému, cihlovému obrovi z Lesné. On se zvedl, my se zvedneme taky.

Zastavili jsme se na Vinici Šobes, klenotu v meandru Dyje. Slunce se už sklánělo. S prachem Lesné na kolech a s příběhem mlýna v srdcích jsme cítili, že den, který začal jako utrpení, končí jako epos.

Tam, s vínem, které díky unikátnímu mikroklimatu kdysi putovalo až na císařský dvůr do Vídně, a s výhledem na Dyji, jsme konečně přestali nenávidět ten ranní kopec. Víno je prostě diplomacie v lahvi.

Při pohledu na poklidné vinice, které kdysi jako jedny z nejlepších v Evropě podlehly révokazu a posléze ležely léta zanedbané v přísně střeženém hraničním pásmu, jsme si uvědomili tíhu kontrastu. Dnes je to místo míru a vína, ale jen pár desítek let zpět by náš příjezd na kole skončil úplně jinak.

„Pocit vítězství byl nepopsatelný. Hlavně proto, že jsme se ani jeden neodvážili říct nahlas, že jsme to ráno málem vzdali.“

„Tohle místo, kde se setkává historie, příroda a nejlepší víno, musíte navštívit,“ shodli jsme se. Nadšeni jsme se rozjeli směr Hnanice.

____________________________________

Pokud se vám líbil tento článek o cyklistice, klikněte na Sledovat pro další dobrodružné příběhy z kola.