Kterak to Libuše už nemohla s mužskými vydržet a poslala pro Přemysla Oráče

Posvátné přemyslovské pole

Stojím na dějinně posvátné půdě, alespoň tak by to tu mělo být označeno, a já bych měl s úctou přistupovat k pomníku, který má připomínat legendárního českého reka, zde ještě prostého oráče Přemysla, budoucího knížete a zakladatele rodu.

Na vysokém soklu se tyčí kovová maketa pluhu, kovové desky na přední a zadní stěně podstavce představují imaginární znázornění poselstva u Přemysla a příchod na Vyšehrad, tehdy zvaný Chrasten.

V Jiráskových Starých pověstí českých je v legendě o kněžně Libuši pasáž, trochu ji zjednoduším.

Výkřik zhrzeného vladyky po soudním výroku kněžny Libuše: „Běda mužům, kterým žena vládne!“ prý zavdal základ přemyslovské dynastie. Nějak jsme Přemyslovce získat museli. Libuše byla hadačka vybájená, ale Přemysl Oráč, to je jiná. Krokova dcera už to se stále mrmlajícími mužskými nemohla vydržet, tak si vyvolila manžela.

V počátku věků českých

Vraťme se na počátek, kdy Praotec Čech přivedl do kotliny kolem brdu, později nazvaného Říp, své lidi. Podle kronikáře Kosmase je přivedl do země, kam „nevešel člověk, který by se jí dotekl“.

Ale vešel, byli tu Keltové, Markomani, Langobardi…, Bójové, jak je Římané nazývali, rozhodně nebyli prvními.

Země oplývala strdím a mlékem – určitě tu byly včely, sotva krávy. Vím, maličkosti, ale pak přišel podle Kosmase Krok. (Toho převzal profesor Jirásek do skvělých Starých pověstí českých, z kterýchžto jsme se dozvídali krásné zkazky o českých recích a rekyních.)

Vojvoda to byl velmi nevýrazný. Nic nerozhodoval, s nikým se nepral, a ještě ke všemu měl jen ženské potomky, žádného mužského.

A ten měl tři dcery

Teta se zabývala obřadnictvím, modloslužebnictvím, dál už se o ní nic neví. Kazi byla léčitelka, ale když přinesl Bivoj na Vyšehrad, kde sídlila s Libuší, kance, popadla siláka a zmizela s ním na hrad Kazín nad Berounkou. Do dějin nám tedy vstoupila vědma Libuše. Jiné národy zakládaly své ságy na lucích, mečích a oštěpech, na hrdinech typu Achilles, Siegfried, Roland, u nás to byla Libuše.

Emancipovaná žena, která se dlouho nevdávala, zato byla dobrou rozhodčí různých sporů, a také věštkyní. Původně měla mít sídlo na hradišti, které nese její jméno, Libušín u Kladna.

Tady mělo zaznít: „Vidím město veliké, jehož sláva bude hvězd se dotýkati. Tam v lese je místo, třicet honů odtud vzdálí, Vltava řeka je obíhá. To na půlnoc ohrazuje potok Brusnice hlubokým ouvalem, na polední pak straně skalnatá hora vedle lesa Strahova. Tam když přijdete, najdete člověka prostřed lesa, an tesá práh domu. I nazvete hrad, jejž postavíte, Prahou. A jakož knížata, vojvodové proti prahu klanějí hlavu, tak budou se klaněti i proti městu mému. Budeť mu čest a chvála a bude slovutno světu.“. (Jirásek: Staré pověsti české).

Známá slova, jimiž věštila bájná kněžna Libuše založení Prahy, zná díky Aloisi Jiráskovi skoro každý. Ale málo se ví, že děkan pražské kapituly Kosmas ve své kronice na začátku 12. století podle popisu umísťuje místo, odkud Libuše věštila slávu Prahy, na Libušín.

Odtud mělo jet poselstvo do Stadic za Přemyslem, odtud mohla věštit za kopci založení Prahy, protože by pak popis místa, které leželo před Vyšehradem, bylo zcela zbytečné.

Jirásek ale nějaké zapomenuté hradiště nepotřeboval, Vyšehrad to je přece pecka. Odtud pak nechal skákat Šemíka, sem přitáhl Bivoj kance. Kdepak nějaké palisády v pustém lese.

Takže Libuše na hrad! A v Praze jediný, tak na Vyšehrad. Tady mudrovala, soudila, až jednoho dne toho muži měli dost. Po slovech – Běda mužům…, nebo podobné hlášce vyhlásila konec matriarchátu.

Jasnozřivost až do kraje Lemůzů

A že si vezme pořádného chlapa u Vltavy neznámého, aby ho nikdo nemohl podezřívat ze střetu zájmů.

A ne ledajakého. Až z kraje Lemuzů, aby nebyl s vladyky kol Vltavy spřažený, ale čestný a mocný. Za navigátora ke knížeti, neb to nemohl být prostý zeman, si vybrala svého bělouše, dalšího jasnozřivce, který měl zavést její poselstvo do vsi Stadice. Poselstvu, které cabrtalo za koněm, bylo posléze jasné, že tudy asi kopytnatec má cestu vychozenou a pochechtávalo se, jak je ta naše kněžka hadačka vykutálená, ale raději mlčeli.

Kůň šel tři dny, až s posly dorazil k poli, kde kníže oral. Že neoral některý poddaný je záhadou, ale příjmení se nějak obhájit musí.

Poselstvo dorazilo na místo, když se předtím od jakéhosi pacholete přesvědčili, že: „Ej, dobrý chlapečku, to-li jsou Stadici? A je-li v nich muž jménem Přemysl?“ „Jsou, jsou to Stadici,“ řeklo jim pachole. „A támhle Přemysl v poli voly pohání.“ (Z Jiráskových Starých pověstí českých, Odeon 1985)

Poslal voly do hory a jel

Podle pověsti Přemysl posly pohostil chlebem a sýrem, lískovou otku zarazil do země. Ta okamžitě obrazila listy, a voly zahnal do Volovské hory, připomíná je jeskyně v úbočí kopce. S tou otkou je to hloupost, není to žádný klacek na pohánění volů, ale tyč s kovovým břitem, kterým se z radlice odstraňuje hlína. Někdy byly za otky považovány pravěké sekerky. Národní muzeum mělo ve sbírkách železnou sekerku, která byla považována za otku Přemysla Oráče. Ta se ale někde ztratila.

Na cestu na Vyšehrad si Přemysl vzal jen mošnu a lýkové střevíce, obé se stalo součástí takzvaného Přemyslovského pokladu.

Měl to být důkaz Přemyslova nízkého původu, a taky ho s tím mohli držet v šachu, kdyby si na ně v budoucnu vyskakoval. Nově instalovaný panovník střevíce obouval, přes rameno nesl mošnu.

Že ale šel oráč hned za nějakou neznámou ženou kamsi do pryč, je taky záhada. A to ho nenechali ani doorat brázdu a alou ku Praze.

Kosmas byl první

Prvotní přemyslovskou legendu vypustil na počátku 12. století ve své kronice Kosmas. Je v něm odkaz na věštbu Libuše o Přemyslově rodu, který v zemi bude panovati navěky. Stadice tedy asi nebyly nějakou zapomenutou lokalitou, musely být v obecnějším povědomí.

Ve středověku se „lán Přemysla Oráče“ těšil velké úctě. Karel IV. Stadickým nakázal, že o vše, co připomíná panovníka zakladatele, mají pečlivě dbát. Rozloha pole sloužila jako základ starověké polní míry.

Na Královském poli stojí pomník, který nechal vztyčit roku 1841 majitel panství Erwin Nostic. Na pískovcovém podstavci jsou reliéfy z uvítání poselstva a také ze setkání Libuše s Přemyslem, dílo Josefa Maxy. Nostic byl velkým vlastencem, i když česky moc neuměl, nechal na pomník vytesat dva nápisy, český a německy. Byly stejné: o povolání Přemysla k vévodství. Německý vydržel do roku 1945, kdy byl přetesán na Vláda vrátila se do rukou tvých, ó lide český. Což je parafráze na J. Á. Komenského.

Krom pomníku, který je od roku 1962 národní kulturní památkou, je na statku, který stojí na místě údajného Přemyslova dvora, instalována pamětní deska.

Dodávali oříšky

K Přemyslovi se hrdě hlásil Karel IV., na paměť události oprostil tři usedlosti ve Stadicích, proč tři není jasné, možná jich tu více nebylo, od roboty. Místní museli pečovat o bájnou lísku, dodnes tu roste, i když asi dávno ne originál, oříšky se odevzdávaly na Hrad.

Původní asi uschnula v 18. století, ale její větvičky roznesli čeští vlastenci po celé zemi, nakonec se do Stadic vrátila.

Poslední lískové ořechy přibyly do Prahy při korunovaci Karla II. (VI.) roku 1723.

Trochu ironické je, že do poloviny 20. století v Stadicích převažovali Němci. Po druhé světové válce byli téměř všichni odsunuti a nastoupili nově přistěhovalí. Stadice jsou součástí obce Řehlovice.

Název ze zástupu?

Název Stadice je odvozen ze slova stádo ve významu zástup, hromada. První zmínku najdeme v Kosmově kronice kolem roku 1125.

V roce 1445 si na poli u Stadic, kde údajně oral Přemysl Oráč, vystavěl sedlák Jakub chýši a prohlašoval, že je Bohem vyvolený selský král. Ustavil radu čtyř stařešinů z obce, najal písaře, který vydával manifesty a listy. Vystupování samozvaného krále si v okolí získalo značnou pozornost. Do Stadic za Jakubem přicházelo množství lidí, až to rozzlobilo šlechtu, kterým odváděl lidi od práce, nakonec ho uvrhli do vězení

Ať to bylo jak bylo, každopádně byli Přemyslovci, i když si tak neříkali, první českou dynastií, jejíž panování trvalo přes čtyři staletí. Možná přišli z Moravy, Bořivoj I. pocházel z dynastie Mojmírovců.

Přemyslovci byli první česká knížecí a královská dynastie (tzv. odnepaměti až do 4. srpna 1306, kdy byl zavražděn v Olomouci Václav III.) Pro označení těchto osob se používal třeba název „kmen králuov českých, kterýž měl svuoj počátek od Přemysla“, s tím se můžeme setkat v Hájkově Kronice české.

Na trůně se jich vystřídalo pravděpodobně 30, z toho sedm s titulem král.

Obecně se název Přemyslovci začal používat po vydání Dějin národa českého historika Františka Palackého. (1798 Hodslavice, zemřel v 1876 v Praze, nazývaný Otec národa, pohřben v Lobkovicích.

Zdroje

cs.wikipedia.org/wiki/Libuše (kněžna)

Alois Jirásek: Staré pověsti české, Plot, 2024

cs.wikipedia.org/wiki/Kosmas

Jan Šmíd: Jak jsme se nedali, aneb Kapitoly z dějin národního úpění, Formát, 2002

Info z hradiště Libušín

Info ze Stadic

Dějiny zemí koruny české I., Paseka, 1997