Obří Černá díra, kde se vyráběly mlýnské kameny, a saská kamenná zoo

Oblíbil jsem si Žitavsko, území na severu republiky, které do roku 1424 náleželo Čechám, pak připadlo k Lužici. Při pohledu na mapu vidíte, jak jsou většinou hranice vedené po hřebenech hor, tady jsou to u nás hory Lužické, na německé straně nazývané Žitavské. Takové podivné odkousnutí území je to.

Do toho podivna rád jezdím na výlety, zvláště pak do Oybina, kde na pískovcovém suku stál od roku 1256 hrad, tenkráte pod jménem Moybin, jehož majitel škodil nedaleké Žitavě. Roku 1291 hrad Žitavští zničili, jenže za několik let byl znovu obnoven, jako útočiště ho užívaly loupeživé bandy.

Poté ho dlouhý čas drželi čeští pánové – Jindřich z Lipé, Jan Lucemburský, císař Karel IV. tu nechal zbudovat celestinský klášter, jehož ruiny udivují svou monumentalitou. (Pořádají se tu vynikající koncerty.)

Cestuji sem většinou parním vlakem ze Žitavy, jezdí celoročně, nebo v kombinaci s místními autobusy.

Kolem Oybina je stále co vidět, stačí se vydat někam do skal. Třeba z lázeňského městečka Jonsdort po stopách zhotovitelů mlýnských kamenů, které se odtud vyvážely.

Párou do krásy

Nedaleko jonsdorfského nádražíčka, kde je pro turisty samozřejmou atrakcí přepřahání parní lokomotivy před soupravu, to si nenechá nikdo ujít, najdete malý lázeňský park, kde jsou narovnány staré mlýnské kameny.

Za nimi stojí několik lázeňských penzionů, budova městského úřadu a bohatě vybavené informační centrum.

Podstávkové domy jsou předmětem obdivu

Já to napálil po asfaltce dál, směr k českému přechodu v Krompachu, ale po pár set metrech mě turistické značení, v Německu se používají terčíky s barevnými kolečky, stáhlo mezi nádherně opravené podstávkové domy k lesu. Zatímco u nás hodně těchto nádherných domů zaniklo, tady jsou opravdu opečovávané a vymazlené. Kamenné portály s letopočtem hlásají dobu vzniku, jsou tu i s datem před rokem 1800. Krom funkce obytné přitahují i turisty, jsou vděčnými náměty fotek.

Raději s průvodcem

Při cestě, naučné stezce, minete mnoho zajímavých míst. Některá najdete v mobilu, ale ne všechna jsou zaznamenána. Chce to se v infocentru „vyzbrojit“ brožurkou s popisky skal, němečtí turisté nemuseli bádat v mobilech, kde právě stojí, útvary a zajímavá místa jsou označena číslovkou namalovanou na skálu. Popřípadě také tabulemi ve tvaru erbu, kde je občas i český text.

Sedmimílová bota obra je fuč

První zastavení je nedaleko vstupu do lesa, tady začíná stezka za kameny. Opodál nacházím informaci, i v češtině, že tu byla sedmimílová bota, kterou místní kluk ukradl obrovi a s ní se chtěl dostat do sousední země. Je tu i fotka boty, zřejmě z cementu, která tu od roku 2003 stávala. Asi si pro ni přišel obr, ale spíš ji někdo zničil nebo ukradl.

Trochu si pak postoupáte po schodech, prvním větším skaliskem jsou Tři stoly, ty se špatně kvůli bujné vegetaci fotí. Vedle schodů leží kopie smyku, na kterém se spouštěly kameny do údolí. O kus dál jsem se dozvěděl, proč užíváme slovo brloh.

Medvědí doupě

Je tu odkaz na Bärloch (Medvědí díra), na nejstarší a nejmenší z pískovcových lomů na severním okraji oblasti Mühlsteinbrüche u Jonsdorfu. Lámat zde začali kolem roku 1580, lom si pronajal Hieronymus Richter. Jeho postava se tyčí nad zbytkem lomu. Naproti je skalní útvar nazvaný Past na myši. Z nedaleké vyhlídky Carolafelsen je nádherný rozhled, ale tu jsem minul.

V této části se nacházejí 4 lomy, je tu díra ve skále, kam si schovávali dělníci nářadí. Po cestě narazíte na nevelkou kamennou budovu, v minulosti kovárnu a prachárnu, kde se skladovaly výbušniny pro lomy. Malé muzeum nalézající se uvnitř je nyní zavřené.

Je to příjemné courání po lese, parádní pískovcové skály a cesta stále směřuje k místu zvaném Schwarzes Loch, podle fotek je to zatraceně atraktivní Černá díra.

Černá díra je obrovský bývalý lom

Průchod ve skalách vede nad obrovský lom, opravdu je to nádhera. Fotky nelhaly.

Jak se tu kámen těžil a opracovával je trochu zdlouhavé vyprávění, pojednání najdete pod názvem „Mühlsteinbrüche“ na webu Lužické hory.

Do jámy se dá jít jen s průvodcem, při prohlídce jsou předváděny ukázky opracování kamene. Tunel ve skále prozrazuje, kudy se kameny dostávaly ve. Díra je za masívní branou.

V regionu bylo přes 40 lomů, těžba v Jonsdorfu začala v roce 1560 a trvala více než 350 let. Nejprve se ze skal vytesal blok, který opracovali do podoby mlýnského kamene. Největší měřily v průměru až 2,70 metru.

Kolem roku 1850 už nebyly tak velké bloky k dispozici, proto se kameny sestavovaly z více segmentů. Výroba skončila až v roce 1918, jela tedy i přes Velkou válku. Zboží se exportovalo hlavně do ruského Petrohradu a Moskvy, ale také do Anglie.

V padesátých letech minulého století vznikla u Jonsdorfu naučná stezka, což je s podivem, vzhledem k politické situaci v té době. V roce 2002 vyla v Černé díře zbudována ukázková dílna. Místo se stalo hlavní atrakcí v Žitavských horách.

Čedičové varhany

Od okraje Černé díry dál pokračuji k přírodnímu útvaru Velké a Malé varhany, když jsem předtím minul kamenného Nosorožce a Jezevčíka.

Na plošině sloužící jako vyhlídka pronikly měkkým pískovcem vývěry čediče, takže vypadají jako hudební nástroj. Je to jedno z mnoha míst odkud se otevírá pěkný výhled do okolí, po pravici upoutá pozornost štíhlá věž Hennigův sloup.

Poté již následuje zdlouhavý a pro mě dost namáhavý sestup. Ve vrchní části je stezka jištěná kovovým zábradlím, ale po dosažení skalních útvarů Čajová kovovým zábradlím Trpaslík už to jde přes balvany s úzkými místy pro pohyb, klouzavou vrstvu jehličí. Trvalo mi to déle, než jsem předpokládal, nakonec jsem se vynořil u pramene Černého potoka, nedaleko už je velké parkoviště. Z něho vede cesta Jonsdorfem, zastávka v kavárnocukrárně je nezbytná na nabraní sil.

Kilometr a půl mě dělí od autobusové zastávky a spoje do Žitavy. Nad autobusovou zastávkou stojí budova parní trati. Ale tu zkusím až zase příště.

Zdroje

Výlety, magazín Sasko, 2025,

cs.wikipedia.org/wiki/Jonsdorfské_skalní_město

www.turisticky-magazin.cz/turistika.php?id_cl=70&title=jonsdorfske_skalni_mesto

vlastní

Dostupnost po značených trasách:

Z české strany se k Jonsdorfu můžete vypravit po žluté trase od Krompachu.

Skalním městem u Jonsdorfu prochází též dálková červená Lužická trasa z horního Waltersdorfu přes Krkavčí kameny na Oybin a dále.

Přímo od nádraží v Jonsdorfu vede zelená trasa, která vás provede nejkrásnějšími pasážemi skalního města.