Článek
Ženám, které po druhé světové válce odstraňovaly sutiny z německých a rakouských měst, která byla během bojů, většinou náletů, zničena.
Statisticky to byla žena ve věku 15–50 let, vdova s jedním nebo dvěma dětmi, kvůli nefungující infrastruktuře často hladověla a cestovala do práce. Kromě toho hledala palivo, měla na sobě vyřazené oblečení a na hlavě šál nebo šátek svázaný uzlem dopředu.
Z trosek povstalo nové Německo, Západ byl na míle před Východem
Poválečné záběry jsme mohli vidět ve filmových dokumentech nebo na fotografiích.
Nebylo to jen poválečné úsilí, ženy se likvidace trosek a stavebního materiálu účastnily pravidelně po spojeneckých devastačních náletech. Nutno zdůraznit, že na tuto práci byly za války nasazeny i desítky tisíc totálně nasazených, novodobých otroků, které nacisticky rasově nadřazený režim svezl ze všech koutů Evropy, včetně zajatců. Tato kapitola nacismu se málo popisuje, miliony lidí, vykonávající nuceně práci pro Hitlerovu Třetí říši, jako kdyby nebyly. Po válce se ale nuceně nasazení vraceli do svých domovů, úklid museli nyní zvládnout pod spojeneckou kontrolou, která dodala těžkou techniku, Němci sami.
Překlad Trümmerfrau je Ženy z trosek. Máme je spojovány s Německem, ale velké škody utrpěla i Vídeň a některá další rakouská města.
Nálety na Říši začaly v roce 1940 jako odveta za bombardování Anglie, kdy se Němci snažili Brity srazit na kolena, zejména bombardováním velkých měst, hlavně Londýna. Známý byl obří nálet na město Coventry, který Luftwaffe provedla v noci ze 14. na 15. listopad 1940. Město bombardovali především proto, že bylo centrem výroby munice a motorů. Cílem ale byla nejen likvidace válečného průmyslu, ale také zničení dělnických čtvrtí. Také toho, co Britové mohou čekat, pokud se nevzdají.
Pro tento barbarský čin se vžil název coventrizace, zavedli ho sami Němci jako výraz totální zkázy.
Spojenci to oplatili třeba několikanásobným náletem na Hamburk, města v Porůří, zničením aglomerací, kde byl soustředěn německý zbrojní průmysl. Některé letecké mise zaútočily i na továrny v tehdejším Protektorátu, bohužel přinesly i lidské ztráty.
Němečtí muži buď bojovali na frontách, nebo byli válečnými zajatci, popřípadě byli tak zmrzačeni, že nebyli schopni pracovního nasazení. Přesto trosky odklízely i požární hlídky a členové Hitlerjugend.
Pomník ve Vídni
O domov přišlo v Říši asi sedm a půl milionů lidí, kobercové nálety v několika bombardovacích vlnách postihly 62 velkých měst, v nich bylo zasaženo 3,6 milionů domácností.
Spojenci po utrpěných ztrátách při sestřelení stovek těžkých bombardérů za denních útoků přešli na noční nálety.
Odklízení trosek bylo řízené, za války nacistickými orgány. Později bylo nařízeno velením okupačních armád, do práce se museli zapojit i mužští příslušníci NSDAP.
V sektorech spravovaných Spojenci šly práce mnohem rychleji, protože zde byla k dispozici těžká technika, na Východě Sověti vše odvezli v rámci repatriací, nebyly koleje, ty se kradly ve velkém, náklaďáky, palivo.
Berlín, léto 1944, odklízení trosek
Kde je pravda?
Existují ale dvě verze o těchto odklízečkách trosek.
Tou první, která je podpořena sochami v řadě německých měst a také ve Vídni, je:
Ženy nasazené organizovaně měly devítihodinovou pracovní směnu, při které byla povolena dvaceti až třicetiminutová přestávka. Za práci obdržely 72 feniků téměř bezcenné říšské měny a kartu na příděl jídla s minimální nutriční hodnotou. Zásobování čímkoli bylo velmi obtížné. Kvetl černý obchod, raketově stoupla prostituce a tabák byl všeobecným platidlem. Příkaz k práci na odklízení se týkal žen ve věku 15 až 50 let.
Berlín byl rozdělen po válce na 4 sektory, tři držely západní Spojenci, poslední byla sovětská zóna.
Jeden z titulů zabývající se tematikou
Na západě probíhaly práce pod názvem názvem Notstandsarbeiten (nouzové práce), dokud nebyla města vyčištěna a obnova infrastruktury nemohla začít.
Sověti vytvořili úřad Nationales Aufbauwerk (Národní rekonstrukční práce), který koordinoval úklidové a rekonstrukční práce.
Ve městech chyběla většinou jakákoli technika, většina se musela provádět ručně s krumpáči, lopatami, kýbly. Základem byl lidský řetěz, kterým ženy posílaly především použitelné cihly a další vhodný stavební materiál na místo, odkud ho poté třeba na kárách nebo náklaďácích odvážely.
Také se bouraly části budov, které by mohly pracující při pádu zavalit a zranit. Odklízení trosek postupovalo rychleji ve východním sektoru, na západě se postupně ženy zase začlenily do rodinné pospolitosti. Berlín byl po bojích zničen asi z 80 procent.
Trosky se používaly nejprve k zasypání kráterů po bombardování, zachraňovaly se okenní rámy, dveře, umývadla, dráty, trubky…
Na některých místech se využívaly tramvajové nebo vlakové koleje pro provizorní dráhy, pomocí nichž se rumiště odváželo.
Berlín, úklid v roce 1946
Berlínské hory z trosek
V některých německých městech se vyvezly trosky na hromadu, která postupně zarůstala a stala se mementem pro příští generace. Říká se jim Schüttberge (Hory trosek). Berlín byl vybudován na bažinatém terénu, všechny jeho kopce jsou vytvořeny uměle.
Teufelsberg (Ďáblova hora): Nejznámější a nejvyšší suťový kopec v Berlíně se nachází v Grunewaldském lese na západě města. Bylo sem navezeno přibližně 26 milionů metrů krychlových trosek. Pod tímto nánosem sutin byla pohřbena nedostavěná nacistická vojensko-technická fakulta. Během studené války zde Američané postavili odposlouchávací stanici.
Volkspark Friedrichshain (Mont Klamott): V tomto parku ve východní části Berlína vznikly dva velké suťové kopce. Troskami zde byly zasypány dva obrovské nacistické protiletecké bunkry (Flaktürme), které se nepodařilo zcela odstřelit.
Humboldthain: Podobně jako ve Friedrichshainu, i v tomto parku ve čtvrti Wedding posloužily miliony kubíků trosek k zasypání a zalesnění zbytků dalšího masivního betonového protileteckého bunkru.
Insulaner: Suťový kopec na jihu Berlína (Schöneberg/Steglitz), na jehož vrcholu byla později postavena hvězdárna.
Kopců bylo 14, později je zasypali zeminou a zalesnili.
Odklízení trosek
Německý úklid
Zejména v NDR vznikl mýtus Trümmerfrau. Nastupující východoněmecký socialismus hledal ženy údernice, ženy obětující se pro ideu nového řádu, které se odlišovaly od Němek ze západních sektorů, které opět brzy byly šik. Málokterá musela chodit do práce, žádné tovární síly, většinou byly v domácnosti, nebo působily jako učitelky, zdravotnice a administrativní síly, atp. Znovu byly krásné a elegantní, na to jejich východní vrstevnice mohly zapomenout.
Úklid trosek v Drážďanech
V poválečném tisku se objevovaly fotografie, většinou přímo z ulic, kde si ženy podávaly v lidském řetězu cihly. Vyvolávalo to zájem veřejnosti, ale v řadě případů se zjistilo, že šlo o aranžmá. Na fotkách byly ženy upravené, nalíčené, v dobře padnoucích oděvech.
To vyvolalo vlnu nevole, zvláště když se zjistilo, že fotografované za to dostaly zaplaceno.
Protiverze
Ohlasy na práci žen z trosek nebyly vždy pozitivní. Práce byla vyčerpávající a většinou doznala ocenění a uznání. To byla oficiální verze, která se prezentovala po desítky let.
Pak se objevilo dílo, které to totálně rozmetává a které bylo a je stále napadáno. Jedná se o dokumentární knihu Leonie Treber Mythos Trümmerfrauen: Von der Trümmerbeseitigung in der Kriegs- und Nachkiegszeit und der Entstehung eines deutschen Erinnerungsortes.
Těch knih je mnohem více, např.
Franze S. Bergera a Christiane Holl,
O práci Trümmerfrau vyšly v roce 2006 memoáry Elisabeth Stockové.
Někdo to postavit musel
„Trümmerfrau“ je součástí pevného repertoáru téměř každého historického zobrazení poválečného období, ať už v televizi a tisku, ve školních učebnicích nebo na výstavách historických muzeí. Od počátku 50. let 20. století až do současnosti dochází také k opakovaným stavbám památníků „Trümmerfrauen“ v různých městech.
Historička Leonie Treber poprvé ověřila tradiční fakta a dospěla k závěru, že „Trümmerfrauen“ jsou mýtus. Existuje jen velmi málo důkazů, že ženy skutečně odstraňovaly trosky po bombách během války a v poválečném období. Jak je tomu u mýtů obvyklé, stereotypní „Trümmerfrauen“ narativy šířené dnes nejsou čistě lží, spíše obsahují určité části pravdy, které jsou však někdy falšovány a vytrženy z kontextu nebo zakrývají podstatná fakta. Autorka ukazuje, jak skutečně probíhalo odstraňování trosek německých měst. Ve většině případů byly hlavními aktéry při odstraňování sutí profesionální firmy s rozsáhlým technickým vybavením a kvalifikovanými pracovníky. A ukazuje, jak vznikl mýtus o „Trümmerfrau“ se všemi jejími podobami.
Základy mýtu o „Trümmerfrau“ byly položeny již v bezprostředním poválečném období. Analýza současných tiskových materiálů z let 1945 až 1949 odhaluje obrazy vytvořené v tomto procesu a ptá se na původ termínu „Trümmerfrauen“.
Tradice „Trümmerfrauen“ v NDR sahají až do roku 1945 a od té doby nebyly nikdy přerušeny, ale jsou neustále rozvíjeny.
Poválečná móda
V letech 1945 a 1946 se začala móda v Berlíně velmi rychle měnit a brzy byl označen za módní metropoli. Během války ženy prodávaly téměř vše, co vlastnily, za jídlo. Punčochy na nohách a koberce v jejich domovech mohly být vyměněny za pytel brambor. Jakmile dorazili spojenečtí vojáci, začal dlouhý proces odklízení sutin.
Ve velkém bujel černý trh, vždy se našlo něco, co se dalo prodat či koupit. Ženy si uvědomily, že se dají zpeněžit předměty zachráněné z trosek. Rabování se sice přísně trestalo, ale docházelo k němu.
Několik starých majitelů obchodů vytáhlo šicí stroje a začalo hadry přešívat do šatů. Šaty nesly název Lumpenkleider, což znamená „hadrové šaty“.
Nové, přešité oděvy, dávaly pocit normálnosti a naději, že se věci jednou vrátí do starých kolejí. A mohly také pomoci okouzlit spojenecké vojáky a ti vůči tomu rozhodně nebyli imunní. Když žena dokázala upoutat pozornost spojeneckého vojáka, pravděpodobně dostala zaplaceno ve formě jídla, nebo v některých případech ochrany od jiných mužů. Mnoho žen získalo hadrové šaty a používalo prostituci, jako noční práci, zatímco přes den odklízela suti. Rušné večery vedly k růstu zábavního průmyslu s mnoha kabarety a bary v Berlíně.
Vše vedlo k velkému nárůstu prostituce a šíření pohlavních nemocí. Pak se začali ze zajetí vracet Němci a zjišťovali, že jejich manželky a dcery se staly prostitutkami.
Málokdo si uvědomoval, že jejich ženy se musely prodávat, aby přežily, zatímco oni, muži, byli nyní také závislí na ženách. O tom, že na frontě existovaly oficiální armádní bordely, se nemluvilo.
Podle Leonie Treber je faktem, že mnoho měst a lidí považuje Trümmerfrauen za velké hnutí hrdinství a síly. Ovšem počty žen podílejících se na těchto pracích jsou podle jejího výzkumu hodně nadsazené.
Berlín zmobilizoval 60 000 žen k odstranění trosek z války, přesto toto číslo tvořilo pouze 5 % ženské populace. V oblastech jako berlínský britský sektor Treber uvádí, že procento žen, které se do této obtížné práce zapojily, bylo pouze třetina jednoho procenta.
Ve východním Německu bylo ženské údernické hnutí velmi oblíbené téma.
Ale kdo navštívil třeba Drážďany v polovině minulého století, muselo ho překvapit, kolik tam bylo budov v neutěšeném nebo zničeném stavu. Opravy stále pokračují a málokdo si uvědomuje, že mnohé „historické“ budovy jsou skvěle opravené trosky.
Zdroje
„Německé dějiny v dokumentech a obrazech“. Okupace a vznik dvou států (1945–1961) – 3. Obnova německé společnosti. Německý historický institut. Archivováno z originálu dne 3. března 2012. Citováno 4. dubna 2010.
„Bombardování a druhá světová válka“. Archivováno z originálu dne 3. 8. 2018. Citováno 2. 8. 2018.
Sark, Katrina (2008). Berlínská kulturní krajina 20. století – Móda mezi ruinami: Od Trümmerfrau po Modefrau – móda v Berlíně 1945–46. Regina: Kanadské výzkumné centrum plání. str. 113–128. ISBN 978-0889772243.
Anonymous (1945). Žena v Berlíně. Virago. ISBN 9780312426118. Archivováno z originálu dne 4. 10. 2022. Citováno 20. 11. 2019.
Ziemke, hrabě F. (1975). Americká armáda při okupaci Německa, 1944–1946. Washington DC: Centrum vojenské historie, Armáda Spojených států. s. 303. LCCN 75-619027. Archivováno z originálu dne 13. 12. 2007.
Esser, Raingard (2003). „'Jazyk bez překážky': válečné nevěsty v německém tisku, 1945–49“. Přehled ženské historie. 12 (4): 577–603. doi:10.1080/09612020300200375 – přes Routledge.
„Rozebírání německého mýtu o 'Trümmerfrauen'“. DW.COM. 24. listopadu 2014. Archivováno z originálu dne 15. 12. 2017. Citováno 15. 12. 2017.
youtube.com
