Záhadný Lauenstein, pýcha saské renesance, je zapsaný na Seznamu UNESCO

Nádherně provedená rekonstrukce

Nyní ale můžeme díky rozsáhlým restaurátorsko-technickým pracím obdivovat klenot saské renesanční architektury v plné kráse. Hrozilo, že se zřítí další část, ale naštěstí se tak nestalo, objekt přesto zůstává bez severního křídla. I tak je co vidět, jeho návštěva udělá milovníkům historie radost, nudit se tu nebude i mladší generace.

Kdo o objektu neví, natrefí na něj v jednom z bočních údolíček v saském Krušnohoří poblíž českých hranic zcela náhodně. Městečko přináleží pod oblastní sídlo Altenberg, přes nějž vede silnice z českých Teplic do Drážďan. Mezi oběma městy jezdí denně autobusová linka.

Lauenstein jsem znal především z prospektů o saských památkách. Do zmíněného bývalého hornického, a velmi zajímavého Altenbergu, jsem dojel autobusem. Do údolí řeky Müglitz, česky Mohelnice, nad níž se Lauenstein na příkře spadajícím skalnatém výběžku tyčí, mě dovezl vlak směřující do Heidenau u Dráždan.

Na zastávce uvidíte směrovky ukazující cestu k hradozámku a zdejšímu kostelu, obě památky jsou zapsány na Seznamu kulturního dědictví UNESCO.

Chodník a vozovka jsou dlážděny žulovými kostkami. Cesta stoupá asi kilometr, muselo dát hroznou fušku to položit, hlavně na kolena to byl pro dlaždiče pěkný záhul.

Hradozámek se vynoří asi v půli cesty po levé ruce, odtud je dobře fotitelný.

Proč hradozámek?

Na počátku stával na ostrohu kamenný hrad. Stavba je naprostou záhadou, nikdo si s ní neví rady. Není známý rok založení, první písemná zmínka pochází z roku 1289. Letopočet jsou pouhá čísla, ale nikde není zmínka, kdo a proč se tu usadil. Pevnost vznikla v bočním údolíčku, široko daleko nic, co by mohla chránit. Jsou dohady, zda hrad patřil Míšeňské marce, nebo rodu Hrabišiců, kteří opevňovali svahy českých Krušných hor. Panství bylo malé, k Lauensteinu přináleželo asi sto kilometrů čtverečních. Naleziště rud tu žádné nebylo, zrovna jako žádné obchodní stezky. Zajímavé ale je, že i přes malou rozlohu měl majitel výsadu přímo korespondovat se saským kurfirstem, tady by přece měla být zmínka, kdo listiny podepisoval, a také získal „gerechtsame“, výsady lovu vysoké i drobné zvěře.

Panství mělo malé příjmy, vše se změnilo až za vlastnictví osvíceného rodu pánů z Bünau, česky z Býnova, ti majetek vlastnili od roku 1517 až 1821. dvě rodové větve působily i v Čechách, kde je připomínají třeba hrad Blansko, zámky v Libouchci, Benešově nad Ploučnicí a další.

Byli to oni, kdo přinesli do Čech saskou renesanci. Na Lauensteinu to byl Günther, (1557 až 1619), kdo nechal objekt přestavět v tomto stylu, nádherný je i nedaleký zámek Weesenstein, který rod vlastnil a kam se z Lauensteinu přestěhovali.

Někteří příslušníci rodu žijí v Německu, užívají hraběcí titul, v rodu bývá trochu jmenný zmatek, muži jsou křtěni pouze 3 křestními jmény: Heinrich/ Jindřich, Günter (též Gunther nebo Günther, česky Vintíř) a Rudolf. V některých generacích se vyskytli i tři nositelé téhož jména, rozlišovali je přídomkem jako starší, mladší a nejmladší.

Velké krušnohorské muzeum

Zámek je koncipován jako Muzeum východních Krušných hor. Představuje faunu, floru, umění a život v oblasti, k tomu samozřejmě i historii zdejší šlechty. V přízemí uvidíte jednu z mnoha výstav, které se tu střídají. Jmenuje se Ein Drache unter Dampf, Draci pod párou, jde o kovové objekty zvířat, měsíčních znamení a všelikých dobře tvarovaných předmětů. K tomu je malá interaktivní výstavka o bývalých kantorech Tomášova sboru v Lipsku. Tu jsem moc neocenil, bylo to mimo můj vědomostní dosah.

Moc se mi líbila expozice kurfiřtských poštovních milníků, ty potkáte v Sasku často, a poštovní služby.

Obsáhlé vyprávění náleží  Georgu Bährovi, německém barokním architektu a staviteli. Jeho nejznámějším dílem je drážďanská Frauenkirche, kterou téměř srovnaly se zemí na jaře 1945 bomby spojeneckých letadel. Na zámku je několik pozůstatků z kostela, moc toho nezbylo. Při současné návštěvě saské metropole nepoznáte, které objekty jsou původní a které nové postavené podle obrazové dokumentace.

Další výstava pojednává o životě v Lauensteinu a okolí, zaujme i sál s loutkami, hradní kaple s  kamennými konzolemi zakončenými lidskou tváří. Pravděpodobně byly umístěny jinde a zřejmě představují pány z Bünau.

Obrazárna je plná děl saských umělců.

Nejhodnotnější místností je rekonstruovaný Erbovní sál.

V minulém století vlastnili zámek Hohenthal-Püchausové, těm byl po válce vyvlastněn, následně ho dostalo do správy město Lauenstein, byly zde byty pro uprchlíky a vysídlence, také školní družina a klub FDJ, německých mládežníků. Poté se začalo s opravami.

V průchodu do zámku je kavárna a cukrárna, nabízejí i běžná jídla.

Ceny jsou příznivé pro domácí.

Všude můžete fotit, v nedalekém kostele svaté Marie a Laurentina, který je spolu se zámkem zapsán v rámci Krušnohoří na Seznam kulturního dědictví UNESCO, se za focení platí jedno euro. Postavili ho v roce 1594 za panování Günthera von Bünau, po požáru, který zničil původní svatostánek. Je zde pohřební kaple rodu Bünau zbudovaná roku 1609, v ní se nachází pískovcový epitaf rodu.

cs.wikipedia.org/wiki/George_Bähr

cs.wikipedia.org/wiki/Rytíři_z_Bünau

www.montanregion.cz/cs/montanregion/saske-komponenty/176-spravni-centrum-lauenstein.html

www.schloss-lauenstein.de/cz/

prospekty