Článek
Až do dneška byl vždycky doma. Dveře od pokojíčku mírně pootevřené, aby mu nic neušlo, na uších sluchátka, mixoval hudbu. Nebo se povaloval na široké posteli, zasypaný plastovými lahvemi a papírky od čokoládových tyčinek Mars. Když došly v kuchyňské lince všechny čisté sklenice , pomalými pohyby sesbíral všechny ty špinavé, plísněmi kultivované z pokojíčku a na první dobrou zaplnil myčku.
A věčně seděl u počítače. A věčně jsme mu za to nadávali, „zkazíš si oči. Už toho nech!“
Vojta v pokojíčku byl naše jistota. Loďka v přístavu, vždy pevně ukotvená.
Až do dneška.
Samozřejmě jsme věděli, že to jednoho dne přijde. A ano, mluvili jsme o tom s manželem několikrát. Vždy velmi rozumně. Ano, je naším cílem vychovat samostatného jedince, který se smysluplně zařadí do společnosti tak, aby byl spokojený nejen on, ale i ti, které na své cestě potká.
Jsme rozumní. Chápeme! Slíbili jsme si, že budeme držet pohromadě a hlavně se kvůli tomu nikdy nebudeme hádat!
Sobotní snídaně. Na křupavé pečivo rozmazávám rozměklé máslo, které Karel nezapomněl vytáhnout hned po probuzení z ledničky. Kuchyň je provoněná čerstvě namletou kávou. Obsluha kávovaru je jeho oblíbený rituál. Usrknu bohatý doušek lahodného moku. Vynikající. Krásné ráno všem!
„Co tak brzy, Vojti?“ ptám se nervózně. Snad ho něco nebolí. I Karlovi se mihne na tváři mírný stín.
„Nic mi není, jen jsem vám zapomněl říct, že mám dneska o půl jedenácté sraz s Natkou.“
„Natka je ta spolužačka z béčka,“ upřesňuji Karlovi.
„A kde máte sraz?“
„Slíbil jsem jí, že ji vyzvednu u nich doma. Můžu si půjčit auto, že jo? Protože ona má ještě berle. Před dvěma měsíci byla na operaci kolene a bydlí až v Podivíně.“
Oba na pidimininano sekundu ztuhneme a pak přikývneme téměř současně.
„A kdy se asi tak vrátíš?“
Vojta na mě vrhne nechápavý pohled. „To fakt nevím. Asi půjdeme do kina a někde si dáme něco k jídlu.“
„Do desíti bys to mohl stihnout, ne?“ napovídá Karel.
„To určitě jo,“ odpovídá s plnou pusou rohlíku s máslem a medem.
Zabouchne dveře a byt zaplní podivně tíživé ticho.
Je to tu.
Karel nervózně pochoduje po bytě. U ničeho nevydrží. Všechno ho vytáčí.
„Proč je to jablko v koši?“ měří si mě hrozivým pohledem.
„Je nahnilé.“
„To se dá snad vykrojit, ne?“ hudruje, zatímco ovoce prohlíží ostřížím zrakem. Že je hnědé až k jádřinci, nezmíním.
Určitě pomůže oběd. Nasál první závan zapečeného uzeného a šine si to s mírným úsměvem ke stolu. Ten mu bohužel vydrží jen do spolknutí prvních dvou soust.
„Ty se ti dneska teda moc nepovedly. Vůbec nejsou propečené a chutnají spíš jako vaječná omeleta. Kolik jsi tam nacpala těch vajec?“
Máte právo nevypovídat. Všechno, co řeknete, může být použito proti vám – znám z detektivek, a už nic neřeknu.
Padla tma. Odbila devátá, desátá, jedenáctá… Náš chlapeček nikde. Jsme v řiti.
„Tohle si přece nemůže dovolit! Ať si na takhle pozdní příchody nezvyká! Já mu to vytmavím.“
„Tak už je dospělej, že jo. Ostatní kluci v jeho věku chodí pařit a vracejí se nad ránem už dávno.“
„Mě ale ostatní kluci nezajímají. Když jsem byl v jeho věku, musel jsem být doma do deseti. Otec na mě čekal u dveří a ještě jsem na něho musel dýchnout.“
„Tvůj taťka byl tak trochu na palicu. Řekněme si to narovinu,“ neodpustím si. Oba víme, co jsme si s ním užili.
„Za to ten tvůj, to byl hotovej bůh, co!“
To, co na sebe křičíme další půl hodiny, je šťavnaté ale na těchto stránkách nepublikovatelné.
Kolem půlnoci vpadne do kuchyně Monča.
„Co vyšilujete? Sleduju ho celou dobu na Snapchatu a je v pohodě. Za pět minut je tu.“
Ať žije Snapchat! Bez něj bychom to nedali!
Jen Monča nám pořád vyčítá, že moc koukáme do počítače a máme si od toho modrého světla trochu odpočinout jinak budeme za chvilku slepí jako patrony a kdo jí pak jako bude případně hlídat vnoučata, když bude chtít jít pařit.
