Jak jsem jela s tetou do Švýcarska.

Poslední týden prázdnin trávím obvykle na chatě a snažím se psychicky připravit na začátek školního roku. Osvědčilo se mi popíjení se sousedy, protože Jejich povzbudivé „To dáš!“ mi dělá hodně dobře.

Týden před odjezdem z chaty se kvůli synově ne příliš povedené jízdě, začíná můj logistický plán výletu do Švýcarska bortit. Auto v servisu, já v jihočeských lesích, teta ve Velkých Bílovicích, autobus v Brně na Zvonařce.

Tetu nezklamu! Jinak mi nikdy nepřestane říkat, že su kopyto.

Z chaty mě za deštivého rána odváží do Stráže nad Nežárkou ochotný soused Míra. Odtud jedu autobusem do Jindřichova Hradce a pak dalším spojem do Brna. Na zastávce v Telči nás řidička vyzývá k návštěvě toalet, že jsou velmi čisté.

Má pravdu.

V Brně běžím do půjčovny pro zamluvené auto. Nikdo, ani já, nevíme, kde je zastávka šaliny č. 12. Obejdu celé hlavní nádraží i nákupní centrum Vaňkovka, abych nakonec nastoupila na zastávce jen pár metrů od místa, kam mě přivezl autobus.

Převzetí vozu naštěstí klaplo a za čtyřicet osm minut nakládám ve Valticích čerstvě upečené koláčky.„Přece tam nepojedeme s prázdnou,“ dává jasný úkol teta. V rychlosti jich do sebe pár nahážu a zbytek přeskládám tak, aby to nebylo poznat. To by mi teta dala!

Teď honem do Bílovic a ještě odvézt pejska paní na hlídání do Poštorné. V duchu si připomenu slova majitele půjčovny, že jestli bude interiér znečištěný psími chlupy, musím auto kompletně vyluxovat, nebo zaplatit 2000 Kč navíc.

Teta drží chlupáče na klíně jen pár minut. Zbytek cesty si lebedí jinde. Když jde psa předat, snažím se prsty shrabat vypadané chlupy a nakonec se mi jich podaří shromáždit dost velký rezavý chuchvalec. To by se dalo považovat za vyyluxování. Pes je odevzdán a my konečně fičíme směr Bern. Auto vrací syn.

Thun nás vítá hustým deštěm.

Kamarádky se dojemně vítají a pak se Anežka tety naprosto vážně ptá, jestli půjdeme přes město pěšky, nebo si vezmeme taxíka, protože je to jen půlhodinová procházka. Jeden pohled na vyčerpanou tetu stačí, abych náklady na taxi dala k proplacení zdravotní pojišťovně.

Celou cestu taxíkem se za nás švýcarsky elegantní a vyklidněná Anežka stydí. Má plátěná taška přetékající pozůstatky spaní v autobusu a bodrá teta, zdravící řidiče jadrnou moravštinou s důležitou informací, že je od Břeclavi, zračí v jejích očích velkou omluvu.

Byt je v centru Thunu a je nádherný. Prohlídku mezonetu zakončíme posezením na balkónu a protože jsem dlouho nejedla, mám obrovský hlad.

Tady ale nic nevoní, ani se nechystá.

Jak tak pozoruji ultra hubenou Anežku, začíná mi to do sebe zapadat. Anežka si vystačí se zeleninou, vařenou v páře protože se jí tuky, v jakékoliv podobě, hnusí. To jsme netušily a tak není divu, že se mi na jedné z tašek urvalo po cestě z nádraží ucho. Teta z ní totiž právě vytahuje, jako králíky z klobouku, kila polohrubé mouky, flašky s octem, několik balení povidel, vaničku sádla, 2kila bůčku a klobásy od řezníka.

Na Anežku jdou mdloby a prý si to zase máme odvézt. Proč to vozíme, že nic nepotřebuje.

Poobědváme koláčky a vyrážíme na prohlídku městečka. Tetě se po dlážděných uličkách nechodí dobře ale pohled na typické domky, malé krámky s veteší a květiny rozmanitých tvarů i barev v přeplněných květináčích, umí zvednout náladu. Že bude řeka Aare surfařským rájem jsem nečekala.

Následující den se chystáme na loď po Thunském jezeře, jenže Anežka hledá už od včerejška lístky a říká, že je určitě najde zítra.

Tak dlouho v bytě čekat nebudu.

Opouštím narychlo tetu i její kamarádku a nezodpovědně se vydávám do hor sama. Lanovka mě vyveze z Beatenbuchtu do Beatenbergu, dál vyrážím pěšky až na vrchol Niederhornu.

Cestu zpět volím přes vesničku Waldegg, kde hlučně vyzvání symfonie zvonců spokojených krav. Přemýšlím, jestli je ten kravál, který mají na krku, fakt neštve.

Zprvu kamenitá cesta s hlubokými rýhami po vydatných deštích ubírá s klesáním na dramatičnosti a dlouho dobu mi dělají společnost jen svobodomyslní paraglidisté.

Na okraji lesa už vidím zastávku.

Taková panoramata!

Jsem šťastná! Fotky radši nesdílím, ještě by mě pomlouvali, že šířím samé vygenerované kýče.

Druhý den Anežka lístky najde a my se plavíme po Thunském jezeře do malé vísky Interlaken. Teta nedbá mé rady namazat si opalovacím krémem aspoň obličej, takže s přispěním svých velkých slunečních brýlý, vypadá jak potápěč.

Ostře řezané rysy hor, pokryté věčnou vrstvou sněhu, mě i tetu dojímají a teta mi říká, že zas takové kopyto nejsu.

Dokázaly jsme to!