Článek
Z Původně přihlášených 24 studentů odjíždí těch našich jen 15. Spojili jsme síly s další školou, která dodala potřebných 33.
Bus zaplněn, vyrážíme.
Protože jsem poslala rodičům omylem dokument o bezinfekčnosti, platný asi před 20 lety, v neděli před odjezdem obcházím všechny naše kousky s propiskou a svazkem poletujících papírů k doplnění údajů.
Ještě je poučit o bezpečnosti a chování. Posílám na skupinu dvoustránkový text, kde si doufejme přečtou aspoň podtrhané pasáže. Nebo alespoň klíčová slova - THC, kratom, návykové a omamné látky, orientační testovaní, preventivní kroky… Snad je to dostatečně odradí od extra zážitků.
Noc v autobuse za námi, malebné Bruggy před námi, žhnoucí slunce nad námi. Píši na skupinu, ať se namažou opalovákem (kdo nemá, půjčím), dají si kraťasy, sandály a něco na hlavu, že bude fakt vedro. Přepočítávám je a vidím, že většina má tepláky a mohutné, celoroční tenisky. Namítnou, že se neměli kde převléknout.
Muzeum čokolády nabídlo, co jsme očekávali. Neomezená ochutnávka včetně ukázky výroby pravých belgických pralinek, které jsme nakonec všechny snědli.
Bruggy. Jedno z nejkrásnějších měst Belgie s historickým centrem, lemovaným typickými úzkými cihlovými domky s poloobloukovými okny, šikmou střechou s korouhvičkou a barevnou paletou slunečníků, pod kterými se nedočkavě tísni prostřené stolky.
Pozor na všudypřítomné koníky, táhnoucí povozy dychtivých turistů.
Na náměstí Grote Mark jsme si daly s kolegyní belgické hranolky polité litrem sýrové omáčky. Stojí tu dvě malé maringotky s výběrem na dvacet způsobů. Právě tu montují megapódium s širokoplošnou obrazovkou. Prý tu bude velká sláva. Jejich fotbalový tým vyhrál místní národní extraligu a my už vítáme první hlasité fanoušky.
V boční uličce si pochutnáme na přeslazené, leč vynikající vafli s karamelem, čokoládou a šlehačkou a bloudíme zpět. Šla jsem podle věžičky a nevšimla si, že je tu těch kostelíků o něco víc. Právě včas. Jen nám chybí Pepa. Můj student. Je to trapný, všichni vyhlíží našeho Pepoša. Telefony nebere. Po patnácti minutách v klídečku dorazí.
Odjíždíme na ubytování do sítě levných francouzských hotýlků F1 do Calais. Rozdáme kódy od skromných pokojíků a studenti se jdou podle předem domluveného rozdělení ubytovat. Máme sice pár změn (storno a náhradník na poslední chvíli), ale to přece nemůže být velký problém.
Může.
Ve 21.30 k nám nesměle vejdou dvě uplakané studentky z pokoje číslo 119. Nemohly by se nějak vyměnit? Ta holka, co je s nimi na pokoji, nechce opustit postel u okna a odmítá jít spát na palandu. A ony ji neznají a chtějí spát dole, vedle sebe, vysvětlují mezi vzlyky.
Řešení není jednoduché. V mezičase přichází od rodičů několik zpráv různé intenzity. Po pěti telefonních hovorech a dvou hodinách mentálního koučinku je snad problém vyřešen.
Ještě ošetřit drobné spáleniny od sluníčka, navštívit čtyři pokoje s horečkou způsobenou patrně úpalem či úžehem, vzít si Valetol na migrénu a jít spát. Je 35 minut po půlnoci.
Zítra vstávám ve 4.30, odjezd v 5.15, směr Devon, městečka Lynton a Lynmouth.
Držte palce, ozvu se.
