O ďábelském převýšení jsem dětem nic neřekla, jen o moři a přírodě, ze které se tají dech: Korsika

Je asi hodina po půlnoci a teplota neklesá pod 32 stupňů. Děcka asi nechala stan neprodyšně uzavřený.

Opatrně, jako zloděj v muzeu, se posunuji centimetr po centimetru k východu. Hlavně nezavadit o spící těla mých dvou miláčků.

Tak nezapomněli. Ve stanu je jako v sauně, i když jsou oba vchody doširoka rozevřené. Vytahuji karimatku před stan, položím na ni spacák, co má na štítku uvedenou komfortní teplotu do mínus 15 stupňů, a nechápu, proč si pořád myslím, že bude dětem zima.

Nevím, jak to tady chodí v noci s hmyzem, a taky doufám, že o pověstné korsické kočkolišce se mi bude jen zdát a že v tomhle kempu ta jejich roztomilá, polodivoká prasátka nikdo nekrmí. Hladová a v noci by nemusela být tak přátelská.

Dnešek je pohodový, zítra bude hůř. Sjíždíme ze sedla Col de Sevi (1101) do horské vesničky Vico a podél řeky Liamone k přenádherné pláži u Sagone. To je přesně ta pláž, kterou chce aspoň jednou za život vidět na vlastní oči každý.

Dlouhá písčitá pláž, táhnoucí se od východu na západ, horizont lemují jen odstíny modré. Voda mi vlídně nabídne svou teplou náruč a na okamžik splyneme v jeden nekonečný, bezstarostný organismus, mocný i křehký zároveň.

Teď už je ale nové ráno a já rozespale kontroluji okolí. Nenamalovanou, bez tužky na oči, mě nesmí nikdo vidět. Zbytečné starosti. V noci vylezli ze stanů skoro všichni a řeší si své drobné ranní potřebnosti.

Na snídani si dáváme smažená vajíčka, křupky s jogurtem a marmeládou, čerstvé křupavé bagetky se sýrem, šunkou a trochou rybičkové pomazánky. I když bych si šla radši dát šlofíka, autobus čeká, a tak se s příliš plnými břichy rychle hodíme do cyklistického.

Dnešek je ve znamení náročnější vyjížďky. Z průsmyku Col de Parmarella sjíždíme do údolí řeky Fango s plánovaným osvěžením v kaskádách a tůních pod mostem, postaveným samotnými Římany.

Dál si to šineme do kopce o poznání pomaleji. Úzká silnička se klikatí mezi divokými skalami a vede nás do starobylého městečka Calvi. Mončin vychytralý tachometr ukazuje uvěřitelných 46 stupňů Celsia, Vojtovi přestal mobil ukazovat natrasovanou etapu už před půl hodinou a urputně se dožaduje okamžitého zchlazení stejně, jako my.

Z jedné strany nám skály více než štědře předávají nakumulované teplo, z druhé nás drtí přímé slunce.

„Ale ty výhledy stojí za to!“ opakuji dokola dětem, abych je potěšila.

Do Calvi přijíždime na pokraji sil a první kroky vedou do supermarketu, kam do chlaďáku, tajně, mezi čerstvé sýry a jogurty, pokládáme mobilní telefony.

„No tak, vzpamatuj se, ty zhýčkaná elektroniko!“

Po deseti minutách získáváme zpět připojení a vítězně opouštíme supermarket. První a poslední návštěva, kde jsem neutratila ani euro.

Jakmile je celá skupina pohromadě, nakládáme kola do cyklovleku a přesunujeme se do dalšího kempu, tentokrát u malebného přístavního městečka Saint Florent.

Znavení, ale šťastní, stavíme stan. Vojta mi říká, ať tam ty šňůrky nedáváme, že je tam nemá nikdo. Ale já ještě nejsem ve fázi, kdy bych naslouchala radám svých dětí. Vojtu posílam sebevědomě do prčic. Šňůrky si napnu, jak budu chtít!

A pak mě ta neuvážlivá nabubřelost dostihne. Rozbíhám se pro Mončiny plavecké brýle, co se mi motají už pátým dnem pořád někde pod nohama, protože jim odmítá najít stálé logické místo. Povolím uzdu emocím, a když je po ní hodím, svět se na pidisekundu zastaví.

Zakopla jsem o ty dlouhé šňůry, udělala parakotoul, který z polní kuchyně ohodnotila i naše skvělá kuchařka Zuzanka a zůstávám nehnutě ležet jak pytel brambor. Naštěstí padám do měkké vrstvy opadané kůry platanů. Monča se hýkavě řehtá, Vojta uvážlivě pronáší, že mi to říkal.

Mám hodně, hodně naražený palec na pravé noze a dost to bolí. Jedinou náplastí by mohla být pizza v místní útulné restauraci. Chyba byla, dát si tu s tradiční korsickou klobásou. Děcka zůstali i u klasiky, a tak v noci nezvraceli. Ono zvracet v těch kabinkách s otevřenou střechou, co je jich deset vedle sebe, je děs běs. V záležitosti ochutnávání lokálních potravin, jsem nepoučitelná.

V noci do stanů už nikdo neleze. V takovým vedru se tam fakt spát nedá.

V neděli volíme odpočinkový den. Krátká projížďka krajem Nebbia, kde se ráz krajiny mění na úrodná políčka, pásy vinohradů, nekonečná stáda ovcí a stáje s ohradami plnými koníků.

Odpoledne stihneme i výlet loďkou na bílou pláž Loto. Komerční, přesto příjemná záležitost. Speed boat je dobrodružně rychlá a baví nás.

Na pláži nás stylově vítá sebevědomý, býk, aby žadný z turistů ani na vteřinu nezapochyboval, komu příroda Korsiky patří.