Sbalila jsem stan, spacáky, kola, děti a vyrazila za dobrodružstvím na Korsiku

Před autobusem se s ostatními účastníky nesměle zdravíme a já doufám, že budeme dobrá parta.

Cesta je dlouhá. Vyrážíme v pondělí kolem poledne, předpokládaný příjezd je v úterý po 19. hodině. Naštěstí si můžeme přikoupit volná sedadla, což dělá cestování na tak dlouhou vzdálenost snesitelnějším.

Venku je pekelných 38 stupňů, i tak mě klimatizace autobusu obléká do mikiny, tepláků, pevně utažené kapuce a hlavně pořádné deky! Hrozná zima. Snad to neodneseme angínou.

Pánovi přede mnou pořád něco padá na podlážku autobusu a já to ochotně, s upřímným úsměvem, vracím. Dobré vědět, že je někdo chaotičtější než my.

Konečně se v úterý brzy ráno nalodíme v italském Livornu na trajekt, kde nás potěší vynikající snídaně. Křupavé croissanty, džus, káva a čerstvý jogurt.

Po pěti hodinách jsme v korsické Bastii a vyrážíme autobusem na západní pobřeží. Smekám před umem našich řidičů. Proplétání úzkými serpentinami vysoko nad soutěskami je nekonečné. Míjíme pár autobusů a já jsem při pohledu z okýnka přesvědčená, že to někdo z nás bude muset vycouvat. Tohle přeci odporuje přírodním zákonům! Hluboko pod námi se klikatí řeka, později vidíme moře.

V několika úsecích, abychom mohli pokračovat v cestě, všichni chlapi vystupují, odepínají cyklovlek a ručně jej centimetr po centimetru posunují kolem skalního výběžku.

Podařilo se. Konečně vytahujeme kola a fičíme z nejvyššího korsického silničního průsmyku (1477 m) Col de Vergio do prvního kempu ve městě Porto. A že je to jízda!

Ale musíme opatrně. U cesty se pasou kozy, na silnici se tu a tam povaluje stádo polodivokých prasat.

Při stavění stanu nám praskne tyčka, ale to není největší problém. Kolíky do skalnaté půdy ne a ne zatlouct, místo trávy tuny prachu. Když se dílo konečně podaří, zjišťuji, že během těch pěti let, co jsme v našem stanu spali naposled, jsme děti i já znatelně vyrostli.

Kromě nás, se dovnitř nevejde už vůbec nic a tak všechny tašky a ostatní potřebnosti, které se velmi brzy ukáží jako naprosté zbytečnosti, necháváme vedle stanu. Prý tady moc neprší.

Na to, že máme v následujících čtyřech dnech většinu oblečení, antiperspirantů a cyklistického vybavení pokrytých vrstvou prachu, si zvykáme rychle.

Nejdůležitější předměty schraňujeme, podle domluvy, v rozích stanu. Nejproblematičtějším článkem jinak dobře promazaného soukolí je obyčejná pasta na zuby a hřeben. Kolem nich se každé ráno a večer vedou nekonečné debaty, včetně precizně zacíleného vyšetřování, čí otisky jsou poslední a proč se ty věci (kurník šopa) nedávávají na svá místa!

Sousedi z vedlejších stanů nám ukazují cestu k nejlepšímu místu na kopačku v řece. Zapadající slunce hází na hladinu odlesky velkých balvanů. Skáčeme společně z vršku jeskyně do průzračné a kupodivu teplé vody a hodně se nasmějeme.

V noci se k sobě tulíme jako před lety a mé mateřské srdce plesá. Ten neskutečný bordel ve stanu i kolem něj považuji na chvíli za nepodstatný.

Po fajnové snídani, kterou nám připravila kuchařka Zuzanka, vyrážíme dobýt desetikilometrový kopec ke slavným červeným skalám Les Calanches. Úmorné vedro mě přinutí si trochu zanadávat a malinko si i popláču. Kdo takovou šílenost vymyslel? S kolama na Korsiku! A protože jsem to byla já, rozhlédnu se, jestli není nikdo nablízku, rychle si na tajnačku utřu sopel i slzy a s hlavou vztyčenou, šlapu dál. Přeci jsem od března, každou středu, nechodila na spinning zbytečně.

Herueka!

Jsme nahoře a je to nádhera! Pískovcové skály nás ohromují obrovskou škálou tvarů i barev, které se díky intenzitě slunce mění od oranžové, přes hnědou, žlutou až k červené.

Sjezd do kempu už jen jen třešničkou na dortu. Takovej kopec jsem přeci nemohla nikdy vyšlapat! Cesta dolů se zdá být zaslouženě nekonečná.

Po večeři si ještě zajedeme k moři, vzdálenému asi kilometr od kempu. Oblázková pláž s tyrkysovou vodou, v zajetí majestátních skal, je překrásným zakončením prvního dne. Vlastně ještě nesmím zapomenout na sledování zápasu MS, Francie proti Španělsku. I když Španělé nakonec vyhráli, Korsičani jim sportovně zatleskali.

Děti jsou zatím spokojené, uvidíme, co přinese zítřek.

Hlavně aby v noci nepršelo!