Článek
Svět se mění. A to hodně rychle. Vidíme to hlavně my, dříve narození. Některé věci byly nepřijatelné – ne, že by se neděly, ale mluvilo se o nich šeptem, bulvárovou tichou poštou mezi sousedy a známými. Ona má to dítě s tím a s tím, oni se hádají, oni se dokonce rozvedli, představte si to, paní. Dnešní doba je méně pokrytecká. Rozvod už není ostuda, ale stává se normou, zlaté svatby se dnešní třicátníci asi už většinou nedočkají. Tím nechci říct, že je to špatně, ale je to opravdu o dost jiné.
Moje manželství bylo v něčem průkopnické. Ve 30 letech svatba a první dítě, to nebylo zas tak obvyklé a bylo na mě pohlíženo jako na starou matku. Ovšem o pět let později se mě sestřička zeptala, jestli plánujeme ještě třetí a kdy se tedy zase uvidíme – zajímavý posun. Ale pokud se týká jeho délky, hodilo by se do let, která začínala jinou číslicí než 20. Zlatá svatba to tedy nebude, ale rubíny jsou krásné.
Přemýšlela jsem, jak se nám podařilo být tak dlouho spolu. A ne pouze ze zvyku, ale tak nějak přirozeně, z lásky a porozumění. Nejsme ideální, máme různé názory, chutě a touhy, i ty mráčky se přehnaly, a přece je nám spolu pořád dobře. Možná je to proto, že spolu umíme mluvit, že nejsme jeden pro druhého jen ta aktovka v předsíni…
Aha, vy ten starý vtip možná neznáte, jak manžel dostává sodu, že nechává po příchodu z práce aktovku v předsíni, kam podle manželky semetriky samozřejmě nepatří, a jednou jí chce konečně vyhovět a aktovku z předsíně odnese a co byste čekali – pochvalu? Zase ho setře, co že tam ta aktovka zase dělá. Nevidím tě, neslyším tě. A o tom to je.
A básnička na dnešní den:
Vrásky už neschováš, to přece nevadí.
Pořád jsi ty a já. Tvůj pohled pohladí.
Vím, že se krása nám a mládí nevrátí,
jen tvoji teplou dlaň ať ještě neztratím…
