Článek
Zábava, rozptýlení, odreagování. Každý z nás potřebuje po náročném dni nějak „vypnout“, odpočinout si. Někomu stačí sklenka vína, někdo si dá pět plzní s pořádnou čepicí, někdo sáhne po knize, jinému stačí zamknout se v třeba na WC a zavřít na chvíli oči, někomu vyhovuje šlofíček, jinému hudba, proběhnout se kolem sídliště nebo povídání s kamarády. A většina si ráda pustí nějaký film nebo show v televizi. Prostě, chceme na chvíli zapomenout na to ošklivé, vyčistit si hlavu, prožít zážitek někoho jiného a pak se zase vrátit do přítomnosti, s vědomím, že žijeme svůj život a nikdo v něm za nás nic neudělá.
Je dobře, že každému udělá dobře nějaký jiný druh zábavy, nejsme všichni stejní. Prostě, já nepotřebuji koncert, ty nepotřebuješ brusle, tobě chutná to pivo, mě prosecco. To každý bere jako v pořádku. Sportovní přenosy jsou také většinově tolerované. Ale pokud se týká oblasti kultury, nějak jsem vždycky pociťovala, že přiznání k určitému žánru, který byl vnímán jako pokleslý a vhodný pro méně inteligentní jedince, se moc nenosilo. A nenosí.
„Na co ses včera dívala? Já na vzdělávací pořad, na artový film, na cyklus o výtvarném umění.“ A kdyby dotyčný náhodou viděl nějakou komedii, tak tuto informaci doplní větou, že to sice bylo dobré a zasmál se, ale byla to taková blbost!
Odpovědět pak, že si nejlépe odpočinu u detektivky nebo Ulice se rovná přiznání, že moje IQ je do 75 a méně. Neříkám, že jsem nějaký genius, ale načteno mám za ty roky slušně a ponětí o současném umění a architektuře tu snad také nějaké bude. I na ty pořady o vesmíru nebo africké divočině se ráda podívám. Ale prostě potřebuji občas jednodušší zábavu, něco jako jít na procházku do přírody místo na výstavu. Klidně se na ten western, detektivku nebo reality show podívám.
A opravdu, ale opravdu vím, že to jsou převážně nahrané situace, že se musí dodržovat předem daný formát a scénář, že každý má určitou roli. Vím, že když sleduji renovaci nebo stavbu domu, na koci bude vždy to wow! A také vím, že v reálu by to za těch 10 dní nedali, protože vím, jak dlouho trvá takový nátěr, aby byl suchý a dvojitý. A vím, že ta silná slečna překvapení jen hrála a že ji zabíralo devět kamer, ale že nakonec opravdu zhubla; a to je sakra těžké. Vím, že v té vile nebo vyměněné rodině se musí osazenstvo hádat až do krve, protože, přiznejme si, koho by bavilo dívat se na partu slušných nudných lidiček. A vlastně všechny filmy nebo divadelní hry jsou také scénář, někdy na základě skutečných událostí, ale vždy upravený a učesaný tak, aby byl zajímavý.
Navíc mi i tyhle pořady také dokážou dát něco víc. Vidím, jak vypadají viktoriánské domy, jaké představy o bydlení mají v Americe, jak vypadá pobřeží Austrálie, objevím nový keř na zahradu, zaujme mě nápad, jak vyrobit stoličku, a zamyslím se nad sebou, jestli bych neměla něco dělat se svými špeky.
Člověk je tvor hravý a celý život je vlastně určitou hrou s danými pravidly a bez těchto pravidel by společnost špatně fungovala. Tak nečekejme od reality válečné zpravodajství a od detektivky filosofickou úvahu, jde přece jen o zábavu.
