Článek
Kdysi dávno to bývalo jednoduché. Tlupa nebo kmen si zvolili do čela náčelníka, který býval nejsilnějším a nejstatečnějším z dospělých mužů, jako záruku, že když bude nutno bojovat (ať už obranně nebo dobyvačně), pravděpodobně pobije mnoho nepřátel a nezavelí zbaběle k ústupu. Tehdejší „vládu“ dále doplnil šaman; to byl zase ten nejchytřejší, který měl povědomí o léčivých i jedovatých bylinách a hlavně byl pozorovatelem a přirozeným psychologem, takže dokázal hrdinného náčelníka odradit od zničujících misí a prosadit nápady a řešení, které pomohly skupině lépe přežít v drsných podmínkách. Třetí nedílnou součástí vedení byla rada starších, takový senát, který se dokázal na věci dívat z různých úhlů, pohádat se a vybrat to nejlepší řešení (do kterého ho občas dotlačil šaman).
A existovaly i pojistky proti zneužití moci. Když si třeba začal náčelník o sobě hodně myslet nebo se úplně zbláznil, vždycky se našla cesta, jak si najít nového a toho starého se (s pomocí šamana) už nějak zbavit. Když se „senát“ rozhádal tak, že se domluvit nedokázal, zase šaman pomocí své trochu chytřejší hlavy a s podporou silného náčelníka situaci uklidnil. A když se šaman začal považovat za boha, který umí těmi lidičkami hezky manipulovat, tak zase náčelník s radou starších dokázali najít jednoduché řešení, jen si museli potom hledat nového šamana.
Prostě, fungovalo to. I když určité výhody být náčelníkem už také byly, třeba nejlepší pazourek, větší kus pečínky nebo mladá plodná lidská samička, výsledkem byl totiž vždy hlavně prospěch celku, tedy tlupy nebo kmene.
Tento princip zůstal v podstatě zachován až do dnešní doby, jen ten prospěch celku, mám pocit, je stále menší a menší a někdy je už zcela na okraji. Jak postupně populace rostla, peníze a moc se pomalu přelévaly z mnoha malých hromádek na málo velkých a z přímého vlivu lidu na vládnutí se postupně stalo něco úplně opačného – ovládání poddaných i občanů císaři, králi, šlechtou, partajníky a boháči, tedy těmi, kteří se považovali a považují za smetánku společnosti.
Místo zvolení takového jednotlivce, který se bude tím nejlepším pro naše blaho, volíme dnes z několika zel to menší, volíme podle vzhledu a sebevědomí místo charakteru a pracovitosti a pomalu si říkáme, že to je vlastně jedno, když vždycky vyjde najevo nějaká levárna a malá domů a velká taky, ať je u moci ta nebo ona partaj. A do politiky se necpou ti, kteří chtějí něco změnit k lepšímu a prospět, ale hlavně ti, kteří chtějí ty malé domů také a vlastně už se to ani nestydí přiznat.
Má tedy vůbec cenu jít k volbám? Stejně nikdo předvolební sliby nedodrží, nedá nám levné energie, zdravé potraviny, spravedlivé soudy, transparentní jednání politiků, podporu výstavby a rodin, morální odsouzení těch s jednou rukou dozadu a druhou nataženou, zajištění obrany a posílení národní hrdosti. A hlavně stabilitu a určité jistoty, které tolik potřebujeme, abychom se nemuseli bát budoucnosti.
Ale já si myslím, že to důležité je. Už jen proto, že můžeme jít dobrovolně ke svobodným volbám, i když třeba není moc z čeho vybírat. Ale musíme se snažit vybrat to nejlepší, nenechat se obalamutit hezkými tvářemi a řečmi a sliby. Když to vzdáme, vyhraje vždycky to horší. Máme ještě trochu času zamyslet se a připravit. Tak na shledanou u volební urny!
