Článek
V dnešní počítačové době, kdy jsme si zvykli, že všechno jde rychle, nejlépe na jedno kliknutí, ať už se jedná o odpovědi na otázky, vyplňování tabulek a další pracovní činnosti v „sedavém“ zaměstnání, prohlížení obrázků, informace o dění doma i u protinožců, zaplacení nákupu nebo objednávání všeho možného odkudkoli, ztrácíme trpělivost s věcmi, které zas tak rychle nejdou.
Opravdu nestačí několik minut a úderů do klávesnice, abychom ušili šaty (raději tedy na dva kliky koupíme), upekli dort (raději objednáme hotový), postavili dům nebo vymalovali (provede firma – tady to už trvá trochu déle, než bychom chtěli, ale platby jsou provedené také za pár vteřin).
Prostě, žijeme zrychlené životy a už nám to ani nepřijde. Přizpůsobili jsme se. Raději posloucháme podcasty, a při nich ještě pracujeme, místo přečtení knihy, úklid jsme minimalizovali minimalizací prostoru, který obýváme, a jeho zařízení. Už ani nežehlíme, nemyjeme nádobí v ruce, o praní se ani nezmiňuji. Musí se toho stihnout hodně, ale hlavně rychle, rychle.
A teď si představte, že se zamilujete do obrázků krásných zahrad na Pinterestu, ze kterých dýchá klid, kde vzrostlé stromy stíní posezení v trávě, na slunci kvetou květiny všech barev, kde lehký větřík rozhoupává třpytivé květy okrasných trav a lavička v růžích láká k odpočinku a nicnedělání. A zamilovanost přejde v touhu a náhodou vám podaří tuto touhu uspokojit – tedy, že se stanete vlastníkem pozemku, ze kterého takovou zahradu chcete vybudovat. Ano, i ta koupě byla velice rychlá, jak jinak.
A teď stojíte uprostřed louky a představujete si, jak ta zahrada bude krásná, budou tam stromy a keře a květiny a tráva a pítko pro ptáčky. Nebudou chybět růže a lavička a také množství bio domácí zeleniny a ovoce. Bude to ráj na zemi. Už se nemůžete dočkat. Začnete plánovat – na tom počítači to jde opravdu rychle – tady bude trávník, tady pivoňky, tady mrkev a tady dvě borovice a ta lavička. Zatím to všechno hezky odsýpá…
A pak přijde první náraz. Jestliže nemáte neomezené finance, abyste zadali projekt firmě, která to všechno udělá za vás (a desetkrát rychleji), musíte vzít do rukou různé nástroje, abyste z louky udělali kus úrodné země, kde se bude dařit všemu, co jste si napsali na seznam. Budete tu jílovitou půdu kypřit kultivátorem, rozbíjet spečené hrudky za horka a mazat si holínky oranžovým lepivým hnusem za deště. Budete sestavovat vyvýšené záhony, upravovat terén, kopat bezpočet jam, kam budete sypat nekonečné množství zeminy. A to tedy trvá, to není na ty dva kliky.
A když už po této vyčerpávající práci hlavně o víkendech nebo večerech, kdy tedy zrovna neprší (a věřte, že zrovna při zakládání zahrady prší snad pořád, o větru ani nemluvím), začnete konečně sít trávu a nakupovat různé rostliny a květiny a sázet a sázet a sázet, není to o nic rychlejší, než předchozí příprava. Najednou je tu sníh a mráz a musíte čekat na jaro. A že se to vleče…
Pak přijde druhý náraz. Místo bujného růstu rostlin s hrůzou zjišťujete, že nejvíc bujně roste plevel a pouštíte se s ním do marného boje. A mezi tím zjišťujete, jak jste si naivně naplánovali zahrádku, když máte růže zasazené ve stínu a svídu na prudkém slunci. Takže přesazujete, přehodnocujete své představy a mezi tím začíná ten plevel být stále méně zvladatelný. A pak přijdou mšice, puklice a kočky vám chodí na písek dělat víte, co.
A nejhorší je, že i když se vám nakonec podaří zahradu úspěšně založit, keře i stromy začínají růst a květiny neochotně kvést, přijde třetí náraz. Začíná období dlouhého čekání, než se keře rozrostou, kmeny stromů zmohutní a koruny zhoustnou. Čekání, než se (zvlášť tedy na tom jílovém podloží) kořeny rostlin zavrtají do země a zdánlivě mrtvé větvičky konečně další jaro obrazí novými výhonky. Pohled na plochu, na které jsou malé kopečky pokryvných rostlinek a malé koláče keříků, je tak frustrující. Vy víte, že ta kleč bude mít v průměru metr a půl, ale teď je to s bídou 30 centimetrů. Musíte odolávat chuti zasadit ještě něco „mezi“, když je tam takové prázdno. Někdo neodolá a za tři roky se mu do sebe začínají splétat smrčky s břízkami a hlohem a z prázdného pozemku se stane neproniknutelná divočina. A my to víme, tak musíme vydržet. Ale je to tak těžké. A hlavně, jde to pomalu.
Na ovoce a zeleninu jsem nezapomněla, tam to jde trochu rychleji, ale klíčení, postřiky proti všemu možnému, zalévání, ochrana proti špačkům a podobné havěti a vůbec, to také není bůhvíjaká rychlost. O počátečním počtu bio jahod a jablek, než se z člověka stane zkušený zahradník, ani nemluvě.
Takže až se budete chtít naučit trpělivosti (a varuji, je to proces podobný odvykací kúře na ty nejtvrdší drogy), pořiďte si zahrádku. Za pět let už možná bude vypadat trochu jako na tom obrázku, který jste si tak zamilovali, a za deset by to už mohlo být ono. A pak se konečně posadíme na tu lavičku v loubí a budeme si užívat tu krásu kolem. Když tedy nepřijdou kroupy, vichřice nebo Zmrzlí muži, slimáci a různé choroby, na které nic nezabírá.
Nebylo by tedy nakonec lepší, jen se tak zasnít nad těmi obrázky a radši jet někam na dovolenou, kde si posedíme pod letitou vistárií se sklenkou vína hned a bez práce?
Nevím, jak vy, ale já bych neměnila.
