Článek
Byla jsem si dnes vyzvednout balíček. (Ano, existují i lidé, kteří objednávají dárky těsně po Vánocích na ty Vánoce příští, protože povánoční slevy jsou možná ještě lepší než ty předvánoční. Samozřejmě, záleží hlavně na tom, jestli ještě nějaké ty finance na účtu zbyly, ale někdy se to opravdu povede. A zase o starost méně, jestli tedy do prosince nezapomenu, co jsem vlastně koupila, a hlavně, kam jsem tu krabičku uložila.) Ale o tom mé dnešní povídání není.
Když jsem se tak vracela z výdejního místa, uvědomila jsem si, že až opravdu skončím jako nepracující důchodce a zavřu se v domku a schovám na zahradě, přijdu o hodně lidí, se kterými jsem se pravidelně potkávala.
Třeba zrovna o tu milou paní, která mi vydá balíček a usměje se a u které si vždycky ráda koupím tu skvělou bagetu s kuřecími stripsy a nejlepším dresingem, co znám. Mimochodem, ty balíčky si nechávám posílat do téhle výdejny i kvůli těm bagetám, které už nekupuji jen pro sebe, ale i pro své zmlsané kolegyně; věřte mi, stačilo jednou ochutnat.
Přijdu nejen o své kolegyně a kolegy, ale i o pošťačky – ty s brašnou i ty za přepážkou poštovní pobočky 11, které už začínám poznávat i v civilním oblečení.
Přijdu o bývalé sousedy, které sice už nepotkávám tak často, ale přece jen, když chodím téměř denně okolo svého bývalého bydliště.
Přijdu o prodavače z kamenných obchodů, do kterých jsem chodívala, protože byly blízko, ale už nebudou.
Přijdu o pravidelné cestující ranní linkou MHD, kteří nastupují v polovině mé cesty a vystupují až některou z dalších zastávek, ale se kterými na sebe kývneme a usmějeme se, protože už spolu jezdíme tak dlouho, že k té cestě prostě všichni patříme.
Přijdu o všechny obličeje, které jsem pravidelně potkávala a kteří jsou pro mě něco jako filmoví herci – neznámí a cizí, a přece určitým způsobem blízcí.
Někdo může namítnout, že se zase seznámím s jinými lidmi, na nové poště, s novými sousedy, v MHD v jinou dobu. A že za kolegy také mohu občas přijít, třeba na vánoční večírek nebo jen tak zdržovat. Prostě, to je život. Vždyť už jsem takhle ztratila spoustu lidí a některé lidi i nadobro, protože každý má svůj vyměřený čas a jim už vypršel.
To je sice pravda, ale stejně mi je to už dopředu líto, protože zatím jsem spíš lidi do svého života přidávala, než je ubírala a život byl víc náročný a rychlý, než je na stará kolena, takže jsem si některé ty ztráty uvědomila až velmi pozdě. Ale doufám, že snad ještě chvíli pracovat budu, a ještě nějaký ten měsíc se budeme na sebe s těmi známými „od vidění“ občas usmívat.
A protože se blíží konec roku, chtěla bych těmito řádky popřát všechno nejlepší, zdraví, pohodu, hodně lásky a trochu štěstí všem těm vzdáleně blízkým lidem i těm, kteří žijí kolem nás, ale se kterými se někdy jen náhodně mineme na chodníku a někdy vůbec. A také všem neznámým čtenářům mých článků, ať se jim mé názory líbí nebo nelíbí. A vlastně všem lidem, kteří si to zaslouží. A že jich je!
