Článek
Jako dítěti se mi moc líbila indiánská pohádka, kterou možná také znáte, ve které kmen své staré, když už nebyli schopni ulovit bizona nebo vyčinit bobří kožešinu, vynesl na vrchol hory, kde je nechal odejít za indiánským bohem Manitou; tedy zamřít v osamění a hlady, až jim dojde skromná porce jídla, které dostali na cestu. Problém vyřešen a o uloveného jelena se nikdo nemusel dělit. Ale jednou takhle vynesl nahoru mladý Indián svou matku a, protože ji miloval, nosil jí tam potají jídlo a pečoval o ni. A když měl kmen určitý problém, který nedokázal nikdo vyřešit, pomohla právě tahle stará indiánská matka, protože měla znalosti a zkušenosti. A kmen si pak uvědomil, jak bylo jeho chování hloupé a nespravedlivé a od té doby se svých indiánských babiček a dědečků už nezbavoval, začal si jich vážit a o svůj úlovek se s nimi rádi všichni podělili.
Bohužel, byla to jen pohádka. Nebo to tak není? Opravdu si svých starších spoluobčanů vážíme pro jejich znalosti a zkušenosti, posloucháme jejich vyprávění a rádi se s nimi dělíme? Nebo jsou pro spoustu mladších lidí opravdu jen přítěží, která by se měla vynést na kopec?
Snad to nebude tak hrozné, jak to občas na různých diskusích vypadá. Možná se jen hodně nadává na důchodce jako na neurčitou skupinu, definovanou věkem, ale doma si svých starých rodičů a prarodičů vážíme, máme je rádi a chceme, aby s námi byli hodně dlouho.
A vlastně se ani nebojím, že až budeme opravdu hodně staří a nemohoucí, že se o nás naše děti nepostarají, protože i my jsme se dokázali postarat, i když to někdy nebylo lehké. A o ně se zase postarají jejich děti a tak dál, dokud bude lidstvo existovat. Protože se máme rádi, jako se měl rád ten mladý Indián se svou maminkou.
Hlavně se ale nesmí stát náčelníkem našeho kmene někdo, komu by se hodně líbilo, kdyby se starci zase vynášeli na kopec.
