Článek
Šetření. Za mého mládí byl šetřivý člověk dáván za vzor. Někdo, kdo se dokázal uskrovnit, nehýřil, nebyl marnivý a neutrácel peníze za zbytečnosti (a to ne proto, že prostě víc peněz na život neměl, ale proto, aby ty naspořené peníze mohl vyměnit za trvalejší hodnoty, třeba postavit rodinný dům), takový člověk si zasloužil obdiv a úctu. Mít „peníze na knížce“, tedy (pro mladší generace) uložené ve spořitelně, bylo znakem člověka, kterého by si měl každý vážit. Takový myslí na budoucnost a na jeho pohřeb se nebudou muset skládat příbuzní.
Moje skromná maminka mi dávala za vzor o dva roky starší dceru své kolegyně. Ta si dokázala z kapesného našetřit na novou bundu, zatímco já jsem své kapesné proměnila za zmrzlinu a lístky na kolotoč. Zamrzelo to, ale uvědomila jsem si, že chuť zmrzliny už je dávno ta tam, ale bundu bych mohla nosit ještě dva roky. Navíc bych udělala radost i své mamince, která si jako svobodná ze své výplaty nedovolila koupit nový kabát, když to její tatínek považoval za zbytečnost, protože ten starý ještě slouží.
Tehdy jsem se rozhodla, že budu šetřit a spořit a jedou budu mít své vlastní bydlení a magnetofon a možná i auto a vůbec všechno, co budu chtít.
Z kapesného a peněz na vlak do školy a jídlo jsem si nejdřív našetřila na kytaru. Jízda stopem byla zadarmo, i když některé stopařské historky nebyly zrovna veselé, ale přežila jsem bez úhony. Místo obědů a svačin jsem se naučila vystačit s jogurtem a rohlíkem a pochopila, že na jídle se opravdu ušetří nejvíc.
Později, když jsem už jako pracující získala malý družstevní byt a musela ze svého opravdu maličkého platu splácet rodičům půjčku na vklad a splátky a poplatky družstvu, dokázala jsem si už odříkat nejen ty obědy, ale i nové oblečení nebo kadeřníka. A když mi na chodbě někdo ukradl kozačky, odchodila jsem celou zimu v lodičkách. Ale za ten pocit, že mám své bydlení, to stálo, i když jsem se občas trochu styděla, protože hodně mladých rodin bydlelo v jednom bytě s rodiči a já tady sama v 1 + 1.
Ale moc se mi líbilo čínské přísloví, „jeden rok odříkání, tři roky štěstí“, protože, když si budu odříkat deset let, tak už budu spokojená až do smrti.
Je ovšem pravda, že v té době se šetřilo trochu lépe. Neexistovala velká inflace a potraviny měly stabilní ceny! Takže jsem věděla, kolik mě bude stát nákup i za dva měsíce a mohla si proto plánovat výdaje.
A je tedy otázkou, jestli se stále vyplatí šetření, tedy odkládání určité částky z výplaty, aby si člověk mohl za určité období koupit věc, na kterou momentálně nemá. Je sice dobré, mít něco na spořícím účtu pro nečekané události, ale snažit se naspořit větší částku jako finanční polštář nebo na konkrétní nákupy bez úvěru se stává nekončící cestou, kdy cíl stále ubíhá před očima, protože z naspořeného inflace pořádně ukrajuje a úroky to nepokryjí (zvlášť, když je člověk konzervativní a bojí se různých fondů a virtuálních měn). A jsou dnes lidé ještě ochotní a schopní spořit „na krev“, aniž by se stali podivíny, které společnost nepřijímá?
V dnešní době jsou proto asi výhodnější různé půjčky a hypotéky, protože inflace spolehlivě srazí také jejich výši. Ale zase je zde ta nejistota, co bude dál, když přijdu o práci, když se zvýší ceny energií, změní se splátka hypotéky. Nedivím se, že stoupá počet lidí, kteří potřebují radu psychologa nebo hledají různé cesty, jak se zbavit nahromaděného stresu.
Jak by se na dnešní situaci dívali moji rodiče a prarodiče, pro které slova půjčka a dluh byly synonymem špatného hospodáře? A má dnes opravdu smysl šetřit? Není lepší vzít si půjčku na bundu a koupit si zmrzlinu?
