Apokalyptická sekta v Ugandě: Víra, masakr a tisíc mrtvých

„Byla to děsivá scéna,“ vzpomíná policejní mluvčí Asuman Mugenyi na události v ugandském Kanungu. V kostele, který se 17. března 2000 ocitl v plamenech, zahynulo 530 členů hnutí, mezi nimi i desítky dětí.

A tím hrůza neskončila. V následujících dnech vyšetřovatelé odhalili sérii masových hrobů:

Celkový počet obětí se podle vyšetřovatelů pohyboval mezi 780 a více než 1000. Policie musela vyšetřování dočasně přerušit, chyběly pytle na mrtvoly, ochranné oděvy i dostatek patologů.

Sekta stavěla svou existenci na striktním dodržování Desatera Božích přikázání*:

*dle Katechismu katolické církve

Právě tato přikázání se stala nejen duchovním základem, ale i nástrojem manipulace. Vůdci sekty je vykládali extrémně doslovně a tvrdili, že jen absolutní poslušnost zajistí spásu při blížící se apokalypse.

Členové žili podobně jako v klášteře, v celibátu a izolovaní od okolí. Nosili uniformy, které odlišovaly nováčky od „pokročilých“, ochotných zemřít v „arše“.

Na prahu nového tisíciletí sdružovalo hnutí podle vládních údajů kolem pěti tisíc věřících.

Uganda byla v 80. letech zemí poznamenanou diktaturou Idiho Amina – pro svou krutost přezdívaného „řezník z Kampaly“, válkou i epidemií AIDS. Společnost byla vyčerpaná a hledala naději. V takovém prostředí se snadno prosadili samozvaní proroci.

Joseph Kibweteere, bývalý učitel a politik, začal v roce 1984 tvrdit, že má vidění Panny Marie. Ve stejné době hlásila zjevení i Credonia Mwerinde, žena zbožného původu, avšak s kontroverzní minulostí – byla známá jako prostitutka.

Credonia Mwerinde pocházela z rodiny Paula Kashaku, který měl vlastní zjevení. V roce 1988 údajně Ježíš, Panna Maria a sv. Josef požehnali jeho rodině a vyzvali ho, aby vyčlenil pozemek u Kanungu pro shromáždění věřících. Credonia měla soukromá zjevení už od roku 1981, v nichž Panna Maria vyjadřovala zármutek nad mravní nedostatečností katolíků.

Důvěryhodnost dodal kněz Dominic Kataribabo, vzdělaný v USA a kandidát na biskupa. Přidali se i další duchovní.

Katolická církev exkomunikovala mnoho členů i celé vedení sekty, skupina se však nadále považovala za katolíky. K exkomunikaci došlo proto, že se vedení hnutí přestalo řídit církevní autoritou a odmítlo jakýkoli dohled katolické hierarchie. Skupina se sice navenek hlásila ke katolické tradici a považovala se za její součást, ve skutečnosti však šlo o odštěpené hnutí s výraznými prvky apokalyptického kultu.

Hnutí se inspirovalo mariánskými zjeveními, zakladatelé tvrdili, že viděli Pannu Marii podobně jako vizionáři ve Fatimě či Medjugorji. V roce 1989 se Kibweteere a Mwerinde stali zakladateli Hnutí pro obnovu Desatera Božích přikázání. Podle jejich učení měl být vybrán kruh 12 apoštolů, šest mužů a šest žen, kteří měli tvořit jádro hnutí.

Sekta vyžadovala absolutní poslušnost. Členové odevzdali veškerý majetek, izolovali se od rodin a žili na farmě v Kanungu.

Podle svědectví byla skutečnou vůdkyní Mwerinde, přezdívaná „Programátorka“. Tvrdila, že léčí AIDS, že komunikuje s archandělem Michaelem a požadovala stále více peněz.

Kibweteere a Mwerinde hlásali blížící se konec světa. V roce 1991 hnutí vydalo spis Včasné poselství z nebes: konec nynější doby, kde Ugandu označili za nový Izrael. Obsahovala vizi „tří dnů temnoty“, během nichž měli věřící přežít izolovaní v budově, zatímco tři čtvrtiny lidstva zahynou. Hnutí tvrdilo, že po roce 2000 nenastane rok 2001, ale „rok 1“ – začátek nové generace na obnovené Zemi.

Prvním datem apokalypsy měl být 31. prosinec 1999. Věřící očekávali tři dny temnoty, s hady velkými jako kola od traktoru a betonovými bloky padajícími z nebe. Když se nic nestalo, stanovili nové datum – 17. března 2000.

Nespokojenost mezi členy rostla. Někteří požadovali vrácení majetku. Ti, kdo se ptali příliš, „mizeli“ – vůdci tvrdili, že byli vzati do nebe.

15. března 2000 se v Kanungu konala velká hostina: tři býci, 70 beden limonády, ale také 50 litrů kyseliny sírové. Členové spálili svůj majetek, rozloučili se se sousedy a oblékli do nových rouch.

O dva dny později se stovky lidí odebraly do kostela. Modlili se a zpívali, dokud budovou neotřásl výbuch. Dveře byly zamčené, okna zatlučená, koberce napuštěné benzinem. Všichni uvnitř zahynuli.

Vůdci sekty tvrdili, že Panna Maria přijde a vezme věřící „oblečené v plamenech“ do nebe. Aby odvrátili pozornost, pozvali okresního komisaře na slavnostní otevření nového kostela 18. března – den po masakru. Veřejnost tak uvěřila, že mají před sebou ještě čas. Ve skutečnosti už 17. března stovky lidí zahynuly v plamenech kostela.

Policie ve vesnici Buhunga odkryla masové hroby se 153 těly, mezi nimi 59 dětí. Část obětí byla uškrcena, jiné zemřely na zadušení nebo bodná poranění. Na zahradě kněze Dominica Kataribaba, jednoho z vůdců sekty, se našlo dalších 155 mrtvých, mnozí s látkovými smyčkami kolem krku. Pod čerstvě zalitým betonem ležela těla, která patologové označili za otrávená či uškrcená. Kataribabův dům sloužil jako tranzitní centrum pro členy sekty, kteří zde navštěvovali lekce a semináře. Dalších šest těl se našlo v latríně poblíž kostela, zohavených a politých kyselinou z baterií. Další desítky až stovky těl byly nalezeny v různých komplexech na jihu Ugandy. Patologové potvrdili, že část mrtvých ležela v zemi už týdny před požárem. Tyto nálezy definitivně posílily verzi o masové vraždě, nikoli sebevraždě.

Vůdci se neštítili zabíjet i příbuzné, kteří přišli hledat své blízké.

Podle jednoho zjevení Mwerinde prohlásila, že „nebesa dovolují zabíjet“. Tím ospravedlňovala vraždy odpadlíků a nespokojených členů.

Osud vůdců zůstává záhadou. Policie nedokázala potvrdit, zda zemřeli v kostele. Prezident Museveni vyhlásil pátrání po Kibweteerovi, Mwerinde i Kataribabovi. Zapojil se i Interpol.

Podle zpráv televize NTV z roku 2014 se Kibweteere ukrývá v Malawi. Případ dodnes není uzavřen.

Sekta si dlouho dokázala udržet přízeň místních úřadů. Radní oceňovali, že na svém pozemku postavila školu pro tři sta žáků a nechtěli zasahovat do „práva na víru“. Ve skutečnosti tím legitimizovali hnutí, které už tehdy čelilo stížnostem obyvatel Kanungu. Ti se dokonce pokusili nové sousedy vyhnat.

Po epidemii spalniček byla škola v roce 1993 formálně uzavřena, ale výuka pokračovala v tichosti dál. Důvodem byly i stížnosti na dětskou práci. Přesto úřady nezasáhly. V roce 1998 bylo hnutí zakázáno kvůli nehygienickým podmínkám, využívání dětské práce a podezření z únosů dětí, vláda mu však povolila znovuotevření. Sekta tak mohla nerušeně růst, manipulovat věřící a připravovat půdu pro tragédii, která přišla o dva roky později.

Tragédie v Kanungu nebyla jen výsledkem fanatického učení sekty, ale také selháním státní správy. Prezident Yoweri Museveni později přiznal, že zprávy zpravodajských služeb o nebezpečných aktivitách hnutí byly regionálními administrátory potlačeny. „Zatajili je,“ řekl Museveni v rozhovoru pro BBC, a nařídil vyšetřování, proč varování nebyla brána vážně.

Museveni označil podobné kulty za „využívající bídu obyvatelstva“. Opozice však obvinila jeho vládu, že sama nese vinu za jejich popularitu. Zákaz politických organizací podle nich lidi odsunul do náruče apokalyptických hnutí, která nabízela falešnou naději.

Sekta, která se navenek oháněla Desaterem, dokázala díky školám a dobrým vztahům s úřady dlouho působit bez zásahu státu. Ve skutečnosti však kombinovala fanatickou víru, manipulaci a zneužívání, což nakonec vyústilo v jednu z největších tragédií spojených s náboženským hnutím v moderních dějinách Afriky.

Tragédie v Kanungu dodnes zůstává neuzavřená. Forenzní nálezy potvrdily masovou vraždu, ale část veřejnosti i odborníků se stále přela, zda šlo o fanatickou sebevraždu, nebo o chladnokrevně naplánovanou vražednou operaci. Osud hlavních vůdců hnutí nebyl nikdy objasněn. Credonia Mwerinde ani Joseph Kibweteere nebyli nalezeni mezi mrtvými, jejich těla nebyla identifikována a Interpol je stále vede jako hledané osoby.