„Boží hněv“ v Lisabonu: Víra v troskách, hřích zůstal stát - nejničivější zemětřesení Evropy

Byl to den, kdy se mělo oslavovat nebe, ale místo toho se otevřelo peklo. Lisabon v polovině 18. století nebyl jen hlavním městem Portugalska, byl to klenot koloniální říše, přístav, do něhož proudilo zlato z Brazílie a koření z Orientu. Město překypovalo bohatstvím, ale především zbožností. Katolická víra zde byla pevná jako skála, na níž město stálo. Nebo si to alespoň jeho obyvatelé mysleli. Ráno 1. listopadu 1755 však příroda tuto iluzi brutálně roztříštila a navždy změnila nejen tvář jednoho města, ale i myšlení celé Evropy.

Datum nemohlo být symboličtější. Psal se 1. listopad, svátek Všech svatých. Obloha byla jasná, slunce zalévalo úzké středověké uličky a tisíce věřících se tísnily v chrámech, aby uctily památku svatých a modlily se za spásu duší. Katedrály byly plné, svíčky hořely na oltářích a vzduch voněl kadidlem.

V 9:40 dopoledne se však ozval hluboký rachot, který mnozí zpočátku přirovnávali k hluku těžkých kočárů. Během několika sekund se však tento zvuk změnil v ohlušující hřmění. Země se začala zmítat v křečích. Podle dobových svědectví trvaly otřesy nekonečných tři až šest minut.

Následky byly okamžité a katastrofální. Mohutné kamenné klenby kostelů, které měly věřícím poskytovat ochranu, se staly jejich hrobem. Zdivo se hroutilo na hlavy modlících se davů. Vzduch se naplnil prachem tak hustým, že zastínil slunce a uvrhl město do temnoty. Lidé, kteří v panice vybíhali z trosek, naráželi do hroutících se paláců. V zemi se otevíraly metrové trhliny, které polykaly vše, co jim stálo v cestě. První a nejsilnější otřes následovaly ještě dva další, které dokonaly dílo zkázy. Centrum města, chlouba portugalské koruny, se během několika minut proměnilo v hromadu sutin.

Ti, kteří přežili pád budov, instinktivně hledali bezpečí na otevřeném prostranství. Mnozí zamířili do přístavu a na nábřeží řeky Tejo, v domnění, že daleko od vysokých zdí jim nic nehrozí. Tam se jim naskytl bizarní pohled, moře ustoupilo. Voda zmizela z ústí řeky a odhalila bahnité dno poseté vraky starých lodí a ztraceným nákladem. Zvědavost a úžas však brzy vystřídala hrůza.

Asi čtyřicet minut po prvním otřesu se voda vrátila. Ne však jako příliv, ale jako stěna vody. První vlna tsunami, vysoká v Lisabonu přibližně šest metrů (v jiných částech pobřeží až 20 metrů), se převalila přes nábřeží, smetla lidi, lodě i trosky a hnala se proti proudu řeky hluboko do vnitrozemí. Následovaly ještě dvě další vlny. Voda sice na některých místech uhasila začínající požáry, ale její ničivá síla srovnala se zemí i to málo, co zemětřesení ušetřilo.

Zatímco voda pustošila dolní město, ve vyšších polohách se rozpoutalo peklo jiného druhu. Tisíce svíček zapálených v kostelích na počest svatých popadaly při otřesech do dřevěných lavic a textilií. Oheň se rychle rozšířil i z domácích krbů. Situaci zhoršili rabující zloději, kteří v chaosu zapalovali domy, aby zamaskovali své činy. Silný vítr od moře plameny rozdmýchával. Lisabon hořel pět dní.

Královský palác Ribeira s nenahraditelnou knihovnou čítající 70 000 svazků lehl popelem. Zničeny byly záznamy o zámořských objevech Vasca da Gamy, obrazy Tiziana a Rubense i zbrusu nová opera. Zkáza byla totální. Odhaduje se, že z 275 000 obyvatel zahynulo 60 000 až 100 000 lidí.

Když kouř konečně ustoupil, přeživším se naskytl pohled, který otřásl jejich vírou víc než samotné zemětřesení. Zkáza totiž nebyla rovnoměrná. Nejvíce zasaženy byly bohaté čtvrti a centrum města plné kostelů a klášterů. Katedrála Santa Maria, baziliky São Paulo i Santa Catarina – symboly víry a zbožnosti – byly v troskách.

Naproti tomu čtvrť Alfama, známá jako místo neřesti, plná nevěstinců a pochybných podniků, zůstala téměř nedotčena. Stejně tak vyvázla čtvrť Bairro Alto. Jak to bylo možné?

Z geologického hlediska je vysvětlení prosté: Alfama stála na pevném skalním podloží, které lépe odolávalo seismickým vlnám, zatímco centrum města v údolí (Baixa) bylo postaveno na nestabilních sedimentech, které otřesy zesílily a ztekutily. Pro prostého člověka 18. století však geologie neexistovala. Existovala jen Boží vůle.

Tato „selektivní“ destrukce vyvolala obrovský teologický zmatek. Jak mohl spravedlivý Bůh zničit své vlastní chrámy plné věřících právě na svátek Všech svatých a ušetřit hříšníky v nevěstincích? Kněží se snažili katastrofu vysvětlit jako Boží trest za hříchy města, ale tváří v tvář stojící Alfamě a zničeným kostelům zněla jejich slova prázdně. Tato krutá ironie osudu se stala živnou půdou pro pochybnosti, které brzy zachvátily celou Evropu.

Zatímco král Josef I. propadl panice a do konce života trpěl tak silnou klaustrofobií, že odmítal spát v kamenných budovách a žil ve stanovém městečku, jeden muž zachoval chladnou hlavu. Byl jím Sebastião José de Carvalho e Melo, budoucí markýz de Pombal.

Tento pragmatický ministr se neptal „proč“, ale „co teď“. Jeho reakce na katastrofu je dodnes považována za učebnicový příklad krizového řízení. Traduje se jeho slavný výrok, kterým utnul nářky dvořanů: „A teď? Pohřbíme mrtvé a nakrmíme živé.“

Pombal jednal okamžitě a tvrdě. Vyhlásil stanné právo, aby zabránil anarchii. Na klíčových místech nechal vztyčit šibenice a nechal popravit desítky rabujících. Aby předešel epidemii moru, učinil rozhodnutí, které bylo v katolické zemi nemyslitelné. Nařídil těla mrtvých naložit na lodě a pohřbít je v moři, bez ohledu na církevní rituály.

Zmobilizoval armádu, aby obklíčila město a zabránila práceschopným mužům v útěku, všichni museli pomáhat s odklízením trosek. Zajistil zásobování potravinami a zmrazil ceny, aby zabránil spekulacím. Díky jeho nekompromisnímu přístupu se podařilo zabránit druhotné katastrofě v podobě epidemií a hladomoru. Pombal se stal faktickým vládcem Portugalska a jeho moc po zemětřesení raketově vzrostla, což později využil k likvidaci svých politických odpůrců, zejména z řad staré šlechty a jezuitů.

Lisabonské zemětřesení neotřáslo jen budovami, ale i základy evropské filozofie. Do té doby dominoval myšlení optimismus, reprezentovaný Gottfriedem Wilhelmem Leibnizem a jeho tezí, že žijeme v „nejlepším z možných světů“. Podle této teorie mělo každé zlo svůj vyšší smysl a bylo součástí dokonalého Božího plánu.

Zkáza Lisabonu však tuto teorii rozmetala na kusy. Jaký vyšší smysl mohla mít smrt desítek tisíc nevinných lidí, dětí a věřících? Francouzský filozof Voltaire na událost reagoval ostrou satirou. Ve svém románu Candide i v Básni o pohromě lisabonské nelítostně napadl myšlenku, že „vše je dobré“. Voltaire se ptal: „Je člověk narozen v hříchu a trestán zaň? Platí snad pánovi prostoru, času daň, kterou on bez hněvu, bez citu vymáhá?“

Lisabon se stal bodem zlomu. Intelektuálové začali odmítat slepou víru v prozřetelnost. Theodor W. Adorno později poznamenal, že lisabonské zemětřesení stačilo k tomu, aby Voltaira vyléčilo z Leibnizovy teodiceje. Katastrofa urychlila nástup osvícenského skepticismu a sekularizace. Bůh přestával být vnímán jako mikromanažer lidských osudů a příroda se začala jevit jako lhostejná síla, kterou je třeba zkoumat a pochopit, nikoliv se jí pouze bát.

Zatímco teologové hledali vinu v lidských hříších, markýz de Pombal a někteří učenci se obrátili k vědě. Pombal nechal rozeslat do všech farností v zemi dotazník, který je dnes považován za první moderní seismologický průzkum.

Otázky byly věcné a prosté náboženského balastu: Jak dlouho zemětřesení trvalo? Kolik bylo otřesů? Z jakého směru přišly? Jak se chovala zvířata před katastrofou? Jak se změnila hladina vody ve studních? Díky těmto dotazníkům, které se dochovaly v národním archivu Torre do Tombo, mohou dnešní vědci poměrně přesně rekonstruovat průběh katastrofy a určit epicentrum, které se pravděpodobně nacházelo asi 200 km jihozápadně od mysu svatého Vincence.

Událost fascinovala i mladého Immanuela Kanta, který shromáždil dostupné informace a publikoval tři texty o příčinách zemětřesení. Ačkoliv jeho teorie o plynech v podzemních jeskyních byla mylná, jeho přístup byl revoluční. Snažil se vysvětlit přírodní jev přírodními příčinami, nikoliv nadpřirozeným zásahem. Lisabonská katastrofa tak paradoxně stála u zrodu moderní seismologie jako vědní disciplíny.

Když byly trosky odklizeny, stál Pombal před rozhodnutím: opravit staré město, nebo postavit nové? Rozhodl se pro radikální řez. Staré, křivolaké středověké uličky zmizely. Na jejich místě vyrostla Baixa Pombalina – nové centrum s širokými, pravoúhlými bulváry a velkorysými náměstími.

Nové budovy nebyly jen esteticky odlišné, byly revoluční svou konstrukcí. Inženýři pod Pombalovým vedením vyvinuli systém zvaný gaiola pombalina (pombalovská klec). Šlo o pružnou dřevěnou kostru zabudovanou do zdiva, která měla při otřesech absorbovat energii a zabránit zřícení budovy.

Testování těchto konstrukcí probíhalo způsobem, který by dnes působil až komicky, ale tehdy byl vizionářský. Kolem dřevěných modelů domů pochodovaly prapory vojáků, aby dupáním simulovaly otřesy země. Lisabon se tak stal prvním městem na světě, které bylo plánovitě postaveno jako odolné proti zemětřesení.

Dnešní Lisabon je živoucím památníkem této katastrofy. Ruiny kláštera Convento do Carmo, které byly ponechány v původním stavu, se tyčí k nebi jako memento zkázy. Ale pod nimi pulzuje život v ulicích, které navrhl markýz de Pombal. Město, které mělo být smazáno z mapy Božím hněvem, povstalo z popela díky lidskému rozumu, pragmatismu a vůli přežít. Víra v „nejlepší z možných světů“ možná v roce 1755 zemřela, ale na jejím místě se zrodila moderní doba, která se učí přírodě rozumět, místo aby ji pouze proklínala.