Hilsneriáda: Proces, který otřásl českou společností

Vše začalo o Velikonocích roku 1899. Anežka Hrůzová, devatenáctiletá dívka z Malé Věžnice, byla známá svou pracovitostí a zbožností. Denně docházela do tři kilometry vzdálené Polné, kde se učila švadlenou u slečny Blandiny Prchalové. Byla to dívka spíše uzavřená, která svůj volný čas trávila četbou náboženské literatury.

Osudným dnem se stala Popeleční středa 29. března 1899. Anežka odešla z práce dříve než obvykle, kolem čtvrt na šest večer. Na cestu se vydala pěšinou kolem lesa Březina. Domů však nikdy nedorazila. Její matka Marie a bratr Jan zpočátku nepropadali panice, neboť se domnívali, že zůstala v Polné kvůli práci nebo náboženským povinnostem. Teprve když se nevrátila ani následující dny, ohlásila matka zmizení na četnické stanici.

Pátrání vyvrcholilo na Bílou sobotu 1. dubna. Skupina dobrovolníků a školáků pročesávala les Březina, když dvanáctiletý chlapec Ludvík Jirka objevil v hustém smrkovém mlází něco bílého. Byla to Anežka. Její tělo bylo částečně zakryto větvemi, oblečení bylo roztrhané a rozházené po okolí. Pohled na zavražděnou byl děsivý, měla rozbitou hlavu a hlubokou řeznou ránu na hrdle.

Místo činu se okamžitě stalo cílem davů zvědavců, což nenávratně poškodilo mnoho stop. Četníci pod vedením strážmistra Klenovce nedokázali zajistit prostor dostatečně efektivně. Ještě závažnější chyby se však dopustili přivolaní lékaři Václav Michálek a Alois Prokeš.

Jejich pitevní protokol a ohledání místa činu byly plné nepřesností a laických závěrů, které později fatálně ovlivnily celý případ. Lékaři konstatovali, že dívka nebyla znásilněna, ale zemřela na následky vykrvácení z řezné rány na krku. Klíčovým bodem jejich zprávy bylo tvrzení, že na místě nálezu se nenacházelo dostatečné množství krve, které by odpovídalo takovému zranění.

Lékaři do protokolu uvedli domněnku, že „řez byl vykonán obráceně, obličejem k zemi“, a naznačovali, že krev musela být zachycena do nádoby, protože okolí nebylo dostatečně potřísněno. Tento neodborný závěr, ignorující fakt, že krev se mohla vsáknout do lesní půdy nebo zůstat v těle po smrti udušením, se stal rozbuškou pro jednu z nejtemnějších kapitol české historie.

Výrok o „chybějící krvi“ padl na úrodnou půdu lidových pověr a latentního antisemitismu. Vražda se stala v době Velikonoc, které se toho roku kryly s židovským svátkem Pesach. Mezi lidmi se okamžitě začala šířit fáma o rituální vraždě. Prastará a nesmyslná pověra, že Židé potřebují krev křesťanských panen do svých macesů.

Přímo na místě činu měl zaznít výrok, že dívka byla „podkošerována“, tedy zabita způsobem připomínajícím židovskou rituální porážku zvířat. Tuto hysterii přiživoval i dobový tisk, zejména radikální a katolické listy, které neváhaly publikovat štvavé články a neověřené drby.

Atmosféra v Polné i v celých Čechách houstla. Docházelo k vytloukání oken židovských obchodů a napadání židovských obyvatel. Veřejné mínění mělo jasno ještě předtím, než byl kdokoliv obviněn: vrahem musí být Žid.

Do hledáčku četníků se brzy dostal dvaadvacetiletý Leopold Hilsner. Byl to ideální podezřelý pro dav lačnící po pomstě. Hilsner byl chudý, ne příliš inteligentní mladík, který žil se svou matkou v židovském ghettu v Polné. Neměl stálé zaměstnání, potuloval se po okolí, žil z podpory obce a příležitostné žebroty. Místní ho považovali za lenocha a „lehkoživku“.

Hilsnerovi přitížilo několik okolností. V den vraždy se pohyboval v okolí lesa Březina, což potvrdili svědci. Neměl pevné alibi a ve snaze vyvinit se začal zmatkovat a lhát o tom, co měl na sobě a kde přesně byl. Ačkoliv u něj nebyla nalezena vražedná zbraň a na jeho oblečení se nenašly průkazné stopy krve (pouze skvrny na starých kalhotách, o kterých tvrdil, že jsou od bláta či práce), pro vyšetřovatele a veřejnost byl hlavním podezřelým.

Svědectví proti němu byla často rozporuplná. Klíčová svědkyně Johana Vomelová, která v lese potkala podezřelého muže, Hilsnera při konfrontaci nepoznala. Přesto byl zatčen a obviněn.

Soudní proces začal v září 1899 v Kutné Hoře a probíhal v atmosféře masové hysterie. Zástupcem rodiny Hrůzových se stal JUDr. Karel Baxa, pozdější pražský primátor a známý antisemita, který v soudní síni otevřeně hrál na strunu rituální vraždy, ačkoliv oficiální obžaloba s tímto termínem nepracovala.

Obžaloba stála na hliněných nohách nepřímých důkazů. Korunním svědkem se stal Petr Pešák, který tvrdil, že viděl Hilsnera na okraji lesa s dalšími dvěma muži. Jeho svědectví však bylo krajně nevěrohodné. Pešák měl Hilsnera poznat na vzdálenost téměř 700 metrů, navíc byl v minulosti trestán. Přesto soud jeho výpověď přijal.

Hilsnerův obhájce Zdenko Auředníček čelil obrovskému tlaku a výhrůžkám. I přes absenci přímých důkazů a pochybné znalecké posudky porota uznala Leopolda Hilsnera vinným ze spoluúčasti na vraždě. Byl odsouzen k trestu smrti. Hilsner se ve vězení pod nátlakem a strachem zhroutil a učinil falešné doznání, v němž označil dva údajné komplice, což později odvolal. Ukázalo se, že jmenovaní muži měli neprůstřelné alibi.

Do případu v této chvíli vstoupil profesor Tomáš Garrigue Masaryk. Ačkoliv sám nebyl příznivcem židovské asimilace, rituální pověru považoval za ostudu pro křesťanskou civilizaci a moderní společnost. Masaryk se neangažoval primárně kvůli Hilsnerovi jako osobě, ale kvůli principu spravedlnosti a boji proti tmářství.

Vydal brožuru Nutnost revidovati proces polenský, ve které logicky a věcně rozcupoval argumenty obžaloby, zejména absurdní lékařské posudky o množství krve. Masaryk čelil za svůj postoj nevídané nenávisti. Studenti bojkotovali jeho přednášky, byl označován za „židovského zaprodance“ a musel čelit útokům tisku i veřejnosti.

Jeho úsilí však nebylo marné. I díky jeho intervenci a novým znaleckým posudkům z lékařských fakult byl rozsudek zrušen a nařízeno nové projednávání.

Nový proces se konal v roce 1900 v Písku. Aby obžaloba posílila svou pozici, přišla s novou taktikou. Hilsner byl obviněn nejen z vraždy Anežky Hrůzové, ale dodatečně i z vraždy Marie Klímové, dívky, která zmizela v roce 1898 a jejíž kosterní pozůstatky byly nalezeny v témže lese.

U píseckého soudu již motiv rituální vraždy ustoupil do pozadí a byl nahrazen motivem sexuálním, ačkoliv pro něj neexistovaly žádné důkazy (Anežka nebyla znásilněna). Soud opět uznal Hilsnera vinným z obou vražd a znovu jej odsoudil k trestu smrti.

Císař František Josef I. nakonec zmírnil trest na doživotní žalář. Leopold Hilsner strávil ve vězení 18 let. Teprve v březnu 1918 mu císař Karel I. udělil milost. Hilsner, s podlomeným zdravím, dožil svůj život ve Vídni pod jménem Heller, finančně podporován vídeňskou židovskou obcí i prezidentem Masarykem. Zemřel v roce 1928, aniž by se dočkal plné soudní rehabilitace.

Kdo byl skutečným vrahem Anežky Hrůzové? Tato otázka zůstává dodnes nezodpovězena, ačkoliv historici a badatelé přišli s několika pravděpodobnějšími verzemi než byla ta Hilsnerova.

Jedním z podezřelých byl Anežčin bratr Jan Hrůza. Vztahy v rodině nebyly ideální, Jan se se sestrou hádal o věno a dědictví. V den vraždy se pohyboval v blízkosti místa činu a po jejím zmizení se choval podezřele. Na smrtelné posteli se měl údajně k činu přiznat, což však kněz vázaný zpovědním tajemstvím nikdy nepotvrdil.

Dalším podezřelým byl Karel Janda, muž s pochybnou pověstí, který se o případ nezdravě zajímal a na oblečení měl skvrny od krve.

Nejnovější bádání, například advokáta Lubomíra Müllera, však ukazuje na jiného muže – Josefa Zatřepálka. Tento recidivista a sexuální násilník bydlel v bezprostřední blízkosti krejčovské dílny a Anežku dobře znal. V době vraždy mu bylo 21 let a měl za sebou i před sebou řadu brutálních útoků na ženy v okolí, které nesly podobné rysy jako případ Anežky Hrůzové. Zatřepálkovo násilnické chování navíc eskalovalo přesně směrem, který odpovídal zraněním, jež na Anežce popsali lékaři Michálek a Prokeš.

Státní zástupce Gustav Šebánek, který se Zatřepálkovou kriminální minulostí zabýval v roce 1913, dospěl k závěru, že jeho dřívější delikty nedosahovaly intenzity vraždy. Podle něj bylo „nepravděpodobné“, aby se tak hrubého zločinu dopustil již v roce 1899, když zbraň poprvé použil při útoku až o deset let později.

Tento argument však dnešní kriminalisté považují za velmi problematický. Pachatelé sexuálních násilí totiž často začínají fyzicky mírněji a brutalitu stupňují v průběhu let – přesně tak, jak je patrné v Zatřepálkově trestní historii. Rakouská justice však tehdy vyhodnotila jeho možnou účast jako nepravděpodobnou a podezření bylo definitivně odloženo.

Advokát Müller však tvrdí, že právě archivní dokumenty z roku 1910 dokazují, že dnešní dojem „nepravděpodobnosti“ mohl být způsoben spíše tehdejší neochotou přiznat fatální selhání justice než absencí důkazů.

Roku 2023 podal Lubomír Müller formální návrh na obnovu řízení. Opřel jej právě o tyto archivní dokumenty a argumentoval, že soudy v letech 1899–1900 pracovaly s nedostatečnými podklady, zatímco skutečný pachatel byl potenciálně zcela jinde.

Krajské státní zastupitelství v Jihlavě však loni v červnu návrh odmítlo, podle něj nešlo o „nové skutečnosti“ v právním slova smyslu. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci poté nařídilo věc znovu prověřit, ale i druhé posouzení dopadlo shodně.

VSZ v Olomouci nakonec v přezkumu potvrdilo postup jihlavského žalobce: žádný nový důkaz, žádná skutečnost, která by opravňovala obnovu řízení. Státní zástupkyně Petra Dušková uvedla, že žalobce detailně prostudoval archivní spisy, včetně dokumentů z někdejší četnické stanice v Polné, a nenašel nic, co by umožňovalo případ znovu otevřít.

Po více než sto dvaceti letech tak justiční stanovisko zní jasně: kauza Hilsner se otevírat nebude. Úřední verdikt je konečný. Historický však nikoliv.

Spis Leopolda Hilsnera totiž zůstává jedním z nejbolestivějších příkladů selhání soudobé justice, davové hysterie a snadné manipulace s veřejným míněním. Moderní bádání i nově objevené prameny sice nenesou zaručenou odpověď na to, kdo Anežku Hrůzovou zavraždil, ale jedno ukazují zcela jasně: důkazy proti Hilsnerovi byly slabé, rozporné a často účelově interpretované.