„Jolly Jane“ Toppan: Nejplodnější sériová vražedkyně viktoriánské éry

Viktoriánská éra je často spojována s upjatou morálkou, elegantními róbami a společenskými konvencemi. Pod tímto povrchem se však skrývaly temné příběhy, z nichž jeden z nejděsivějších napsala žena, kterou všichni znali jako „Jolly Jane“. Jane Toppan, navenek obětavá a usměvavá ošetřovatelka, byla ve skutečnosti chladnokrevnou vražedkyní, která zneužila důvěru svých pacientů a přátel k ukojení svých zvrácených tužeb. Její příběh vrcholí v roce 1901, kdy během jediného léta zdecimovala celou jednu rodinu.

V roce 1901 se v přímořském letovisku Cataumet v Massachusetts odehrálo drama, které navždy změnilo osud rodiny Davisových. Stárnoucí podnikatel Eldon Davis zde vlastnil nemovitost, kde trávil léto se svou manželkou Mary, dcerami a vnoučaty. Součástí tohoto idylického obrazu byla i Jane Toppan, sedmačtyřicetiletá zdravotní sestra, která se stala téměř členkou rodiny. Byla veselá, ochotná a vždy připravená pomoci, za což jí Davisovi pronajímali chatku se slevou.

Klidné léto se však změnilo v noční můru. Vše začalo 4. července, kdy po návštěvě Jane v Cambridge náhle zemřela Mary Davis. Lékaři připsali smrt diabetickému kómatu, ale klid rodině nebyl dopřán. Krátce po pohřbu začaly dům sužovat záhadné požáry a atmosféra houstla. Jane, která se aktivně podílela na hašení i pátrání po domnělém žháři, mezitím připravovala půdu pro další tragédii.

Koncem července zemřela dcera Genevieve poté, co jí Jane podala sklenici minerální vody Hunyadi. O pár dní později, 8. srpna, skonal i patriarcha rodu Eldon Davis. Po návratu z Bostonu se cítil slabý, a poté, co mu Jane podala svou „speciální“ minerální vodu, upadl do spánku, ze kterého se již neprobudil. Série úmrtí vyvrcholila smrtí Minnie Gibson (roz. Davis), druhé dcery, která zemřela 13. srpna za drastických okolností po požití „povzbuzujícího“ čokoládového vína, které jí vnutila Jane.

Zatímco lékaři tápali a připisovali úmrtí vyčerpání, srdečním vadám či mrtvici, kapitán Paul Gibbs, tchán jedné z dcer, pojal podezření. Všiml si, že Jane se často pohybuje kolem umírajících s injekční stříkačkou, a vzpomněl si na odpor, s jakým Minnie přijímala její péči. Jeho obavy, zpočátku odmítané rodinou jako výplody fantazie, nakonec našly odezvu u rodinného přítele a lékaře Leonarda Wooda. Právě díky jejich vytrvalosti se policie začala o „Jolly Jane“ zajímat.

Abychom pochopili motivaci Jane Toppan, musíme se vrátit hluboko do minulosti. Narodila se jako Honora Kelley, dcera irského alkoholika Petera Kelleyho. V roce 1863 ji otec spolu s její sestrou odložil do bostonského sirotčince, kde dívky sloužily jako levná pracovní síla. O dva roky později se Honory ujala rodina Toppanových z Lowellu. Ačkoliv přijala jejich příjmení a nové jméno Jane, nikdy nebyla formálně adoptována.

V domácnosti Toppanových vyrůstala ve stínu jejich biologické dcery Elizabeth. Zatímco Elizabeth byla milovaným dítětem, Jane plnila roli služky, které byl neustále připomínán její nízký původ. Tato nerovnováha v ní zasela semínka hluboké nenávisti, závisti a pocitu křivdy. Jane se snažila zaujmout lhaním a vymýšlením barvitých historek o své rodině, což z ní však udělalo spíše terč posměchu.

Její osobní život byl sérií zklamání. Toužila po lásce a společenském postavení, které měla její nevlastní sestra, ale zažila jen odmítnutí. Když ji opustil snoubenec kvůli jiné dívce, Jane zahořkla. Po smrti své pěstounky zůstala v domě a sloužila nenáviděné Elizabeth, dokud se v roce 1885, ve svých třiceti letech, nerozhodla odejít. Bez peněz a zázemí hledala profesi, která by jí poskytla respekt a moc. Volba padla na ošetřovatelství.

V roce 1887 nastoupila Jane do ošetřovatelské školy při nemocnici v Cambridge. Zde si díky své bodré povaze a ochotě vysloužila přezdívku „Jolly Jane“ (Veselá Jane). Pod maskou přívětivé sestry se však skrývala nebezpečná osobnost. Jane falšovala záznamy, kradla a šířila pomluvy o kolegyních, aby si zajistila lepší postavení.

Nejhorší však byly její experimenty na pacientech. Jane fascinovalo morfium a atropin. Zjistila, že kombinací těchto látek může manipulovat se stavem pacientů. Atropin potlačoval některé účinky morfia, což mátlo lékaře a způsobovalo, že symptomy vypadaly jako přirozené zdravotní komplikace. Jane si tak mohla hrát na boha. Pacienty přiváděla na práh smrti a zase je vracela zpět, jen aby prodloužila jejich pobyt v nemocnici a svou moc nad nimi.

Jednou z mála, kdo přežil její „péči“, byla Emilia Fain. Ta později vypověděla děsivý zážitek, kdy se probrala z bezvědomí a zjistila, že Jane leží v posteli vedle ní, hladí ji a šeptá jí do ucha. Právě tento intimní, až sexuální podtext jejích činů se později stal klíčovým pro pochopení její psychopatologie.

Její působení v nemocnicích nemělo dlouhého trvání. V Cambridge byla propuštěna pro svévolné opuštění oddělení a podezření z krádeží. Ačkoliv složila závěrečné zkoušky, licenci nezískala. Pokusila se uplatnit v Massachusetts General Hospital, ale i tam narazila. Poté, co bezohledně podala opiáty jiné studentce, byla na jaře 1891 definitivně propuštěna.

Ve čtyřiatřiceti letech, bez oficiální licence a se špatnou pověstí v nemocničních kruzích, se Jane rozhodla pro dráhu soukromé ošetřovatelky. Tato změna se ukázala jako osudová a pro ni výhodná. Soukromá praxe jí nabízela nejen lepší finanční ohodnocení (až 25 dolarů týdně oproti běžným 4–6 dolarům), ale především soukromí. V domácnostech pacientů nebyli žádní lékaři, kteří by se jí dívali přes rameno. Jane si rychle vybudovala pověst spolehlivé a obětavé sestry, kterou si rodiny nemohly vynachválit. Nikdo netušil, že si do domu zvou anděla smrti.

V polovině 90. let 19. století začala Jane zabíjet naplno. Mezi její první oběti patřili její domácí, manželé Dunhamovi, kteří zemřeli krátce po sobě. Následovala bohatá vdova Mary McNerová. Nejvíce mrazivý byl však případ její nevlastní sestry Elizabeth Brighamové.

V srpnu 1899 pozvala Jane Elizabeth na piknik k moři. Byla to dokonalá příležitost k pomstě za léta domnělých křivd. Jane jí podala otrávené jídlo a s potěšením sledovala, jak její sestra umírá. Později chladně přiznala: „Držela jsem ji v náručí a dívala se, jak lapá po dechu, dokud nezemřela.“

Její vražedné tempo se zrychlovalo. Zabila dokonce svou přítelkyni Myru Connorsovou jen proto, aby získala její místo vedoucí jídelny v teologické škole. Když v této práci neuspěla, vrátila se k ošetřovatelství a v létě 1901 zamířila zpět k rodině Davisových v Cataumetu. Zde, jak již bylo popsáno, během pouhých dvou měsíců vyhladila téměř celou rodinu, aby zahladila stopy po svých dluzích a ukojila svou touhu po zabíjení.

Podezření kapitána Gibbse a doktora Wooda nakonec vedlo k exhumaci těl Minnie Gibson a Genevieve Gordon. Výsledky byly šokující, v orgánech obou žen bylo nalezeno smrtelné množství jedu. Jane, která se mezitím pokoušela vetřít do přízně ovdovělého manžela své sestry Elizabeth, Oramela Brighama (a dokonce se pokusila o demonstrativní sebevraždu, když ji odmítl), byla 29. října 1901 zatčena v New Hampshire.

Zatčení přijala s klidem, stále nasazovala svou masku veselé a nevinné ženy. Soudní proces začal 31. října a zpočátku se zdálo, že obhajoba má šanci. V tělech byl totiž nalezen arzenik, který byl součástí tehdejších balzamovacích tekutin, čehož se obhájci chytili. Jane navíc hrálo do karet úmrtí doktora Ledera, klíčového svědka.

Zlom však nastal, když lékárník z Warehamu potvrdil, že Jane nakupovala obrovské množství morfia. Další exhumace těl Eldona a Mary Davisových potvrdily otravu. Smyčka se stahovala a Janeina fasáda začala praskat.

V průběhu procesu, který se táhl téměř rok, Jane změnila strategii. Zpočátku vše popírala a vinu sváděla na vnější okolnosti. Když však viděla, že důkazy jsou nezvratné, odhodila masku. Její přiznání šokovalo veřejnost i soudní síň.

Jane nejenže přiznala vinu, ale začala se svými činy chlubit. Prohlásila, že zabila 31 lidí, ačkoliv se jí podařilo prokázat „jen“ dvanáct vražd. Otevřeně hovořila o vzrušení, které při umírání svých obětí pociťovala. Popsala, jak si lehala k umírajícím do postele, aby cítila, jak z nich vyprchává život. „To je moje ambice,“ řekla údajně svému právníkovi, „zabít více lidí – bezmocných lidí – než jakýkoli jiný muž nebo žena, co kdy žili.“

Obhajoba se snažila uhrát proces na nepříčetnost. Psychiatr Dr. Henry Rast Stedman po sérii vyšetření konstatoval, že Jane netrpí klasickou duševní chorobou, ale „morálním šílenstvím“. Podle něj neměla žádné svědomí a nebyla schopna rozeznat dobro od zla ve vztahu k ostatním lidem. Porota se s tímto názorem ztotožnila. V červenci 1902 byla Jane Toppan shledána nevinnou z důvodu šílenství a odsouzena k doživotnímu pobytu v ústavu.

Jane byla převezena do státní psychiatrické léčebny v Tauntonu. Nastupovala tam s naivním přesvědčením, že se jí podaří lékaře oklamat a brzy se dostane na svobodu. Realita však byla jiná. Taunton byl ponurým místem a Jane, zvyklá na relativní svobodu, se stala jen jedním z mnoha čísel.

Zpočátku působila příčetně, udržovala si svůj vzhled a chovala se zdvořile. Novináři, kteří ji navštívili, byli překvapeni její inteligencí a klidem. Postupem let se však její duševní stav začal zhoršovat. Objevily se u ní bludy, paranoia a prudké výkyvy nálad. Personál ji musel často izolovat, protože se stávala nebezpečnou sobě i okolí. Nikdy neprojevila lítost. Naopak, i ve stáří vzpomínala na své činy s jistou pýchou, jako by šlo o její životní dílo.

Jane Toppan strávila v ústavu 36 let. Zemřela 17. srpna 1938 ve věku 81 let, opuštěná a zapomenutá světem, který kdysi děsila.