Města, která zcela zmizela

Na světě existují stovky zaniklých měst a vesnic. Některé se staly obětí války, jiné přírody nebo lidských rozhodnutí. Nejde ale jen o Pompeje pohřbené popelem nebo ukrajinský Pripjať opuštěný po černobylské katastrofě. Tento článek mapuje ta místa, jejichž konec nebyl dramatický, ale tichý. Tak tichý, že kolemjdoucí často ani netuší, že pod jejich nohama někdy někdo žil.

Ztracená města mají jedno společné: zanikla tak, že se o nich přestalo mluvit. A právě proto je důležité připomenout jejich existenci a důvody, proč z map zmizela.

Když se v 50. až 70. letech 20. století stavěly přehrady, obětovala se řada vesnic a menších měst. Stát rozhodl, lidé se vystěhovali, domy zbouraly. Ale paměť zůstala.

V zahraničí najdeme obdobné příběhy: například italské Curon Venosta (jižní Tyrolsko), kde z jezera Resia kouká jen věž kostela – symbol města, které zmizelo v roce 1950. Příběh inspiroval i populární seriál Curon na Netflixu.

Někdy nemusí přijít válka, ani stavba přehrady – stačí odchod lidí a čas.

Bodie v Kalifornii bylo v 80. letech 19. století centrem zlaté horečky, s více než 10 tisíci obyvateli, 65 salóny a vyhlášeným neřestným životem. Po vyčerpání zásob zlata však začalo upadat. Dnes je z Bodie muzeum pod širým nebem – domy, nábytek i hračky zůstaly na místě, jako by lidé odešli včera.

Podobně dopadl i Kolmanskop v Namibii – německé diamantové město, kde lidé stavěli v poušti vily ve stylu saské architektury. Když byla objevena nová ložiska diamantů, obyvatelé město opustili. Dnes sem vniká pouštní písek a pohlcuje interiéry jako surrealistická vlna zapomnění.

Ne vždy musí být důvodem přírodní katastrofa. Někdy stačí administrativní rozhodnutí nebo geopolitický tlak.

Po roce 1945 vznikly na území Československa rozsáhlé vojenské výcvikové prostory – například Ralsko, Boletice nebo Hradiště. Desítky vesnic byly tehdy vysídleny, někdy šlo o německé obyvatelstvo těsně po válce, jindy o české rodiny, které zde žily celé generace. Po zřízení vojenských prostor zůstaly jen opuštěné ruiny.

V prostoru Ralsko zanikly například obce Svébořice, Strážisko, Jabloneček nebo původní Kuřívody, která dříve měla i městský status. Dnes po nich zůstaly jen zarostlé základy, opuštěné cesty a sem tam torzo zdi uprostřed lesa. Vstup byl po desetiletí zakázán – a když se otevřel, nikdo už neměl důvod se vracet.

Podobně i v bývalé NDR zmizely celé vesnice kvůli sovětským základnám. Nejznámější z nich, Wünsdorf, se stal „Moskvou u Berlína“ – šlo o největší sovětské vojenské město mimo území SSSR. Po odchodu vojsk v roce 1994 město osiřelo, přestože formálně existuje dodnes.

Příběh starého Mostu je známý: kvůli těžbě uhlí bylo historické centrum zbořeno, lidé přestěhováni a nové město vyrostlo o několik kilometrů dál. Kostel Nanebevzetí Panny Marie byl přesunut na kolejích o 841 metrů – světový unikát.

Méně známé je však to, že v důsledku těžby zmizely i celé obce: Libkovice, Vtelno, Záluží – všechna zanikla kvůli hnědouhelným dolům. Mnohé z nich přitom měly dlouhou historii, školu, obchody i památky.

Na severu Čech tak vznikla „města duchů“, aniž by si toho mimo region někdo všiml. Starousedlíci dodnes vzpomínají na „ztracený kraj“, který zmizel pod nánosy hlušiny a plánování.

Zaniklá města mizí potichu. Nejsou v učebnicích. Neobjevují se ve filmech. Jsou příliš obyčejná, příliš nedávná, příliš lokální. Často je překryl les, voda nebo nové město. A tak se ztrácí nejen místa, ale i vzpomínky.

Důvody jsou různé:

Každé zmizelé město má ale své příběhy, své lidi, své osudy. Pokud se o ně nezajímáme, ztrácíme víc než jen místo na mapě – ztrácíme kus paměti.

Zajímavé je, že některá zaniklá místa stále figurují na mapách nebo se naopak ztratila úplně. Existují databáze zaniklých obcí (např. projekt Zaniklé obce), které dokumentují, co bylo a není. Často ale závisí na iniciativě jednotlivců.

Jinde zůstaly jen názvy – jako „Starý Most“ nebo „Zahrádka“ – bez místa a bez lidí. Občas pamětní kámen, občas zarostlé schody do nikam.

Zaniklá města nás učí pokoře. Ukazují, že nic není trvalé – ani kostely, ani školy, ani celé komunity. A připomínají, že ticho někdy neznamená klid, ale zapomnění.

Hledání těchto míst, jejich historie a osudů, je návratem do času, který se zdá blízko a přesto už není. Možná i ve vašem okolí stávalo město, které dnes není. A možná stojí za to, ho znovu najít.