Mezopotámie: Úsvit civilizace mezi Eufratem a Tigridem

Pod rozlehlými, větrem ošlehanými pouštními pláněmi dnešního Iráku se skrývá jedna z nejdůležitějších kolébek lidské civilizace. Právě zde, v Mezopotámii, vyrostla první skutečná města, vzniklo písmo a zrodily se základy státního uspořádání. Celé rané dějiny Blízkého východu mají svůj počátek v této oblasti, jejíž dědictví ovlivnilo celý svět. Dnes, po desetiletích válek a ničení, se archeologové vracejí do srdce starověké Mezopotámie, aby pomocí nejmodernějších technologií odhalili tajemství, která zůstala po tisíciletí skryta.

Název Mezopotámie pochází z řečtiny a znamená „země mezi řekami“. Těmito řekami jsou Eufrat a Tigris, které pramení v Arménské vysočině a protékají územím dnešního Turecka, Sýrie a především Iráku, než ústí do Perského zálivu. Mezopotámie tvoří jádro tzv. Úrodného půlměsíce, pásu úrodných oblastí táhnoucího se od Levanty přes meziříčí až k Perskému zálivu. Na východě je ohraničena pohořím Zagros a na západě Arabskou pouští.

Ačkoliv dnes vnímáme tuto oblast převážně jako vyprahlou poušť, v dobách úsvitu civilizace vypadala krajina, zejména na jihu, zcela jinak. Nedávné geologické vrty a analýzy sedimentů v okolí starověkého města Lagaš naznačují, že pobřežní linie Perského zálivu byla před několika tisíci lety výrazně posunuta hlouběji do vnitrozemí než dnes. Jižní Mezopotámie byla tehdy světem bažin, lagun a mokřadů, plným života, ptactva a ryb.

Právě v tomto dynamickém prostředí, kde se sladká voda řek střetávala se slanou vodou zálivu, našli lidé ideální podmínky pro usazení. Ústup vod a vysychání bažin v průběhu tisíciletí pak paradoxně vedly k nutnosti inovací. K rozvoji zemědělství a budování složitých zavlažovacích systémů, které se staly motorem urbanizace.

Moderní historie Iráku byla v posledních třiceti letech poznamenána konflikty, které měly devastující dopad na kulturní dědictví. Války a následná nestabilita znemožnily archeologický výzkum a vedly k bezuzdnému rabování nalezišť. Nejtemnější kapitola se začala psát s nástupem tzv. Islámského státu (Daesh), jehož fanatici cíleně ničili předislámské památky.

Symbolem tohoto barbarství se stalo Mosulské muzeum, kde teroristé pomocí výbušnin a sbíječek ničili asyrské sochy a reliéfy. Přičemž část zničených exponátů byly originály a část moderní kopie vystavené v expozici. Od osvobození Mosulu v roce 2017 však probíhá v zemi proces, který archeologové přirovnávají k povstání Fénixe z popela. Do Iráku se vrátilo více než 50 mezinárodních archeologických týmů, které ve spolupráci s iráckými kolegy pracují na záchraně toho, co zbylo, a na nových objevech.

V Mosulském muzeu dnes restaurátoři z Louvru pomáhají iráckým odborníkům skládat rozbité sochy doslova střípek po střípku. Cílem není jen uvést památky do původního stavu, ale zachovat i stopy po útocích, aby se nezapomnělo na to, co se stalo. Tato rekonstrukce je pro Iráčany klíčová pro obnovu jejich národní identity a historické paměti.

Jednou z nejvýznamnějších lokalit, na kterou se upírá pozornost, je Ninive. Toto město, ležící na okraji dnešního Mosulu, bylo v 7. století př. n. l. hlavním městem Novoasyrské říše a patrně jedním z největších měst tehdejšího světa. Bibličtí proroci jej popisovali jako gigantické a hříšné velkoměsto.

Asyrští králové jako Senacherib a Aššurbanipal zde vybudovali kolosální paláce zdobené stovky metrů basreliéfů. Nedávné vykopávky italsko-iráckého týmu u Adadovy brány přinesly překvapivé zjištění. Ačkoliv Islámský stát bránu srovnal se zemí buldozery, pod hromadami suti archeologové nalezli původní monumentální oblouk z nepálených cihel, kterým kdysi procházel samotný král Senacherib.

Ještě dramatičtější objev učinil irácko-americký tým při rekonstrukci další z městských bran (brána Maški). Pod vrstvou zkázy nalezli neuvěřitelně zachovalé mramorové a alabastrové reliéfy z doby krále Senacheriba, zobrazující horské krajiny a válečné výjevy. Tyto památky byly pravděpodobně součástí jihozápadního paláce a jejich znovuobjevení vyvolalo ve vědeckém světě senzaci.

Průzkum v Ninive však nekončí u bran. V oblastech, kde Islámský stát vyhloubil příkopy pro skladování paliva, narazili archeologové na zbytky budov a podlah. V jedné z těchto sond nalezli soubor hliněných tabulek, který svým charakterem připomíná menší knihovní celek. Na rozdíl od administrativních záznamů šlo o literární, náboženské a magické texty. Některé z tabulek podle předběžných analýz pocházejí z pozdního období asyrské říše a mohou představovat původní archivní materiál, nikoli pozdější opis. Tento nález naznačuje existenci skriptoria, místa zasvěceného vzdělání a psaní, přímo v srdci města.

Mezopotámie je místem, kde se zrodilo písmo. Tento vynález, původně vyvinutý Sumery na konci 4. tisíciletí př. n. l., byl přímou reakcí na rozvoj měst a obchodu. S růstem populace a složitosti ekonomických vztahů již nestačila lidská paměť, bylo nutné evidovat zásoby, daně a obchodní transakce.

Jako psací materiál sloužila hlína, které byl v meziříčí dostatek. Do vlhkých hliněných tabulek se rákosovým pisátkem vtlačovaly znaky, které svým tvarem připomínaly klíny – odtud název „klínové písmo“. Tabulky se poté nechaly uschnout na slunci nebo se vypálily, což jim zajistilo trvanlivost po tisíce let.

Díky těmto tabulkám máme dnes bezprecedentní vhled do života starověkých civilizací. Nejde jen o účetní knihy. Tabulky obsahují královské nápisy, zákony (jako slavný Chammurapiho zákoník), mýty (Epos o Gilgamešovi), a dokonce i soukromou korespondenci. Nález knihovny krále Aššurbanipala v Ninive v 19. století, obsahující desítky tisíc tabulek, byl klíčovým momentem pro pochopení asyrské a babylonské kultury. Současné nálezy v Ninive a dalších městech tuto mozaiku poznání dále doplňují a ukazují, že gramotnost a písemnictví byly základními pilíři mezopotámské moci.

Zatímco Ninive reprezentuje vrchol asyrské moci v 1. tisíciletí př. n. l., pro pochopení počátků urbanizace musíme jít hlouběji do minulosti a dále na jih, do Sumeru. Zde, v období 3. a 2. tisíciletí př. n. l., vzkvétala města jako Larsa a Lagaš.

Larsa

Město Larsa bylo dlouho zkoumáno, ale teprve nedávné využití geomagnetického průzkumu a analýzy satelitních snímků odhalilo jeho skutečnou strukturu. Francouzský tým pod vedením Regise Valleta zjistil, že Larsa byla mnohem organizovanější, než se myslelo. Město o rozloze 200 hektarů bylo obehnáno masivní hradbou, jejíž obranný val dosahoval mimořádných rozměrů a patřil k nejmasivnějším fortifikačním systémům své doby.

Průzkum odhalil jasné zónování města:

Lagaš

Nedaleký Lagaš, zkoumaný týmem Holly Pittman, nabízí pohled na ještě starší fázi urbanizace (cca 2500 př. n. l.). Lagaš byl obrovským městem, které archeologové přirovnávají k průmyslovému centru. Nálezy obrovských hrnčířských pecí a dílen svědčí o masové produkci zboží.

Lagaš je také klíčem k pochopení environmentálních změn. Jak ukázaly geologické vrty, město původně vzniklo na ostrovech v bažinaté deltě. Jeho obyvatelé se museli přizpůsobit proměnlivému prostředí. Když voda ustoupila, nezbylo jim než transformovat své hospodářství a vybudovat umělý svět kanálů, aby přežili.

Jedním z největších odkazů Mezopotámie je její vodní inženýrství. Voda byla zdrojem života, ale i hrozbou, a její zvládnutí bylo podmínkou existence velkých měst.

V Larse archeologové zmapovali neuvěřitelnou síť kanálů, která městem procházela. Někteří badatelé dokonce s nadsázkou hovoří o „Benátkách Iráku“. Hlavní kanál, široký až 20 metrů, přiváděl vodu z hlavního říčního toku vzdáleného desítky kilometrů. To vyžadovalo mimořádné technické znalosti, protože bylo nutné velmi přesně pracovat se sklonem terénu a udržet minimální, ale stabilní spád, který umožňoval proudění vody na velké vzdálenosti. Stavitelé toho dosáhli zužováním koryta, což zvyšovalo rychlost proudění. Tato síť nesloužila jen k zavlažování a pitné vodě, ale také jako dopravní tepna pro lodě přepravující zboží a obilí.

Podobné mistrovství vidíme o tisíc let později v Ninive. Král Senacherib nechal vybudovat rozsáhlý systém akvaduktů a kanálů, aby přivedl vodu do svého hlavního města z hor. Archeologové objevili zbytky kamenných koryt, kde do sebe kamenné bloky zapadají s mimořádnou přesností. Tyto stavby, vzniklé staletí před římskými akvadukty, dokazují, že mezopotámští inženýři byli skutečnými mistry svého oboru.

Příběh Mezopotámie není jen historií starých kamenů a střepů. Je to příběh o lidské vynalézavosti, adaptaci a touze budovat. Sumerové, Akkadové, Babyloňané a Asyřané položili základy světa, ve kterém žijeme dnes. Vynalezli písmo a položili základy šedesátkové soustavy, z níž dodnes vychází dělení času na hodiny, minuty a sekundy. Vytvořili první zákony, vybudovali první metropole a naučili se ovládat vodu v měřítku, které zůstává dodnes pozoruhodné.

Současný návrat archeologů do Iráku má však i hlubší, symbolický význam. V zemi, která si prošla peklem války a ničení, představuje obnova památek naději. Jak říkají sami iráčtí archeologové, je to otázka národní identity. Znovuobjevování vlastní historie pomáhá hojit rány a obnovovat vztah k dědictví, které patří nejen Iráku, ale celému lidstvu.