Oheň a síra z nebes: Skutečný příběh zániku Sodomy a Gomory

Biblická města Sodoma a Gomora jsou po tisíciletí synonymem pro hřích, neřest a následný boží trest. Příběh o jejich náhlém zničení ohněm a sírou patří k nejznámějším pasážím Starého zákona. Dlouhou dobu byl tento text považován buď za čistě teologické poučení, nebo za mýtus bez reálného základu. Moderní věda, archeologie a geologie však v posledních letech přinášejí fascinující důkazy, které naznačují, že popisovaná apokalypsa nebyla jen výplodem fantazie starověkých písařů. V údolí řeky Jordán se totiž odehrála katastrofa, která svou silou předčila i moderní jaderné zbraně.

Podle knihy Genesis (1. kniha Mojžíšova) byla Sodoma a Gomora bohatá města ležící v úrodné rovině, která byla „jako zahrada Boží“. Jejich obyvatelé však prosluli svou zvráceností, pýchou a krutostí. Míra jejich hříchů byla tak velká, že se Hospodin rozhodl tato města vyhladit.

Biblický text popisuje, jak se praotec Abrahám snažil Boha přemluvit, aby města ušetřil, pokud v nich najde alespoň deset spravedlivých. To se však nestalo. Jedinými, kdo měli být zachráněni, byli Abrahámův synovec Lot, jeho žena a dvě dcery. Dva andělé, kteří přišli Lota varovat, byli svědky zvrhlosti místních mužů, kteří obklíčili Lotův dům a žádali vydání cizinců, aby je mohli sexuálně zneužít.

Následující ráno došlo k události, která navždy změnila tvář celého regionu. Bible uvádí: „A Hospodin dštil na Sodomu a Gomoru síru a oheň; bylo to od Hospodina z nebe. Ona města s celou okolní rovinou, se všemi obyvateli i se vším, co roste ze země, propadla zkáze.“ (Gn 19,24-25). Lotova žena, která neuposlechla příkaz a ohlédla se zpět, se proměnila v solný sloup. Abrahám, který se díval z dálky, viděl, jak ze země stoupá dým „jako dým z hutě“.

Po staletí se badatelé a teologové přeli o to, kde přesně tato „města hříchu“ ležela. Tradiční výklady je často umisťovaly na jižní konec Mrtvého moře, do míst, která jsou dnes zaplavena vodou nebo pokryta solnými pláněmi. Nicméně archeologické nálezy z posledních desetiletí obrátily pozornost vědců na severovýchod od Mrtvého moře, do oblasti zvané Střední Horská planina v dnešním Jordánsku.

Tato oblast byla v době bronzové (cca 2000–1500 př. n. l.) hustě osídlena a zemědělsky velmi produktivní. Archeologové zde identifikovali několik lokalit, které vykazují známky náhlého a násilného zániku. Dlouho se spekulovalo o zemětřesení, které je v této tektonicky aktivní oblasti časté. Zemětřesení však nedokáže vysvětlit stopy extrémního žáru a specifický typ destrukce, který byl v ruinách nalezen. Stejně tak byla vyloučena sopečná činnost, neboť v bezprostřední blízkosti se nenacházejí žádné sopky, které by byly v dané době aktivní.

V centru pozornosti vědeckého týmu, vedeného archeology ze Spojených států a Jordánska, se ocitla lokalita Tall el-Hammam. V době svého rozkvětu, tedy ve střední době bronzové, šlo o gigantické civilizační centrum. Město pokrývalo téměř 70 hektarů, bylo obehnáno masivními hradbami silnými až čtyři metry a žilo v něm (spolu s okolními osadami) až 50 tisíc lidí. Pro srovnání – Tall el-Hammam byl v té době desetkrát větší než Jeruzalém a pětkrát větší než Jericho.

Vykopávky, které zde probíhají od roku 2005, odhalily, že město prosperovalo nepřetržitě po tisíce let. Pak ale, kolem roku 1650 př. n. l., náhle a v jediném okamžiku přestalo existovat. Vrstva zkázy, kterou archeologové odkryli, je v příkrém rozporu s tím, co bývá obvyklé u válečných konfliktů nebo běžných požárů.

Všechny budovy byly srovnány se zemí. Hradby byly doslova sfouknuty. Co je však nejdůležitější, celá oblast zůstala po této události na dalších 300 až 600 let zcela opuštěná. Lidé se do kdysi úrodného údolí báli nebo nemohli vrátit. Tall el-Hammam tak dokonale odpovídá popisu velkého města v jordánské rovině, které bylo náhle zničeno a stalo se neobyvatelným, přesně jako biblická Sodoma.

To, co vědci našli ve vrstvě zkázy v Tall el-Hammam, šokovalo i zkušené experty. Materiály vykazovaly známky vystavení teplotám, které přesahovaly 2 000 °C. Takové teploty nelze dosáhnout při běžném požáru dřeva, textilií ani při vypalování keramiky.

Mezi klíčové důkazy patří:

Na výzkumu se podílel i český vědec Günther Kletetschka z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Jeho tým pomohl analyzovat magnetické vlastnosti a složení materiálů, což potvrdilo, že zkáza nepřišla ze země (sopka, zemětřesení), ale z nebe.

Všechny shromážděné důkazy ukazují na jediného viníka: kosmické těleso. Vědci dospěli k závěru, že nad Tall el-Hammam explodoval asteroid nebo kometa. Nešlo o přímý dopad na zem, který by vytvořil kráter, ale o takzvaný „airburst“ – výbuch v atmosféře.

Scénář katastrofy byl pravděpodobně následující: Těleso o průměru přibližně 50 až 60 metrů vstoupilo do atmosféry rychlostí kolem 61 000 km/h. Vlivem tření a tlaku explodovalo ve výšce asi 4 kilometry nad povrchem. Síla výbuchu byla ohromující, odhaduje se na 10 až 50 megatun TNT, což je tisíckrát více než síla atomové bomby svržené na Hirošimu.

Následky byly okamžité a devastující. Teplota vzduchu v mžiku stoupla na tisíce stupňů Celsia. Vše hořlavé okamžitě vzplálo, keramika a kovy se začaly tavit. Následovala tlaková vlna, která se pohybovala nadzvukovou rychlostí (mnohem rychleji než nejhorší tornádo). Tato vlna doslova „ořízla“ vrchní patra čtyřpatrového paláce a rozmetala hradby města. Lidé neměli šanci přežít, jejich těla byla rozmetána tlakovou vlnou nebo okamžitě spálena žárem. Archeologické nálezy ukazují na extrémní fyzikální podmínky: lidské kosti byly rozlámány, některé fragmenty vykazují známky tepelného šoku a částečného tavení. Nešlo o pomalý požár ani o klasické válečné zničení, vše se odehrálo v řádu sekund.

Výzkumníci v Tall el-Hammam nalezli mikroskopické diamanty, šokově deformovaný křemen, roztavené stavební materiály a vysoké koncentrace platiny a iridia – prvků typických pro kosmická tělesa. V některých vrstvách se objevily také drobné kuličky roztavených minerálů a kovů, vzniklé při extrémních teplotách přesahujících 2 000 °C. Takové hodnoty nelze vysvětlit běžným požárem, zemětřesením ani lidskou činností.

Zásadní roli sehrála také sůl. Výbuch pravděpodobně vymrštil obrovské množství slaných sedimentů z oblasti Mrtvého moře do okolní krajiny. Půda byla kontaminována natolik, že se stala na staletí neúrodnou. To by vysvětlovalo, proč byla oblast dolního Jordánu – dříve hustě osídlená a prosperující – na několik set let téměř opuštěna. Biblický popis „spálené země“, na níž nic neroste, tak překvapivě koresponduje s archeologickými daty.

Je důležité zdůraznit, že vědecká teorie o kosmickém výbuchu nepotvrzuje Bibli v teologickém smyslu. Nenabízí důkaz Božího soudu ani morálního hodnocení lidského jednání. Nabízí však možné fyzikální vysvětlení události, která se hluboce otiskla do kolektivní paměti starověkého světa. Paměti tak silné, že přežila tisíce let v podobě příběhu o ohni a síře padajících z nebe.

Zda byla Tall el-Hammam skutečně biblickou Sodomou, zůstává předmětem odborných sporů. Někteří badatelé poukazují na geografické nesrovnalosti, jiní zpochybňují interpretaci nálezů. Přesto nelze přehlédnout, že archeologie zde popisuje náhlou, totální a násilnou zkázu města, která nemá v regionu mnoho paralel. A právě tento obraz – okamžik, kdy prosperující civilizace zmizí beze stopy – je tím, co dává biblickému vyprávění jeho mrazivou sílu.

Příběh Sodomy a Gomory tak možná nestojí na ostré hranici mezi mýtem a skutečností. Spíše se pohybuje v prostoru mezi nimi. Starověcí lidé neměli jazyk fyziky ani astrofyziky. Měli však paměť, obraznost a schopnost předávat zkušenost v podobě příběhu. Katastrofa, kterou dnes popisujeme pojmy jako „airburst“ a „megatomy TNT“, se jim musela jevit jako zásah shůry.

Možná právě proto tento příběh nepřežil jen jako zpráva o zničeném městě, ale jako varování. Ne nutně před hříchem v náboženském smyslu, ale před lidskou křehkostí. Před tím, jak málo stačí k tomu, aby se svět, který považujeme za samozřejmý, během několika vteřin rozpadl v prach.