Peklo v pěstounské péči: Případ sadistické Guadalupe Martínez de Bejarano

Mexiko konce 19. století, období známé jako porfiriát, bylo dobou velkých společenských změn, ale i temných stínů. Zatímco se země snažila modernizovat, za zdmi soukromých rezidencí se odehrávaly příběhy, které otřásly veřejností silněji než řádění sériových vrahů v temných uličkách. Jedním z nejděsivějších je případ Guadalupe Martínez de Bejarano, ženy, která se navenek prezentovala jako dobročinná vdova, ale ve skutečnosti byla sadistickou trýznitelkou dětí. Její jméno se v Mexiku stalo synonymem pro krutost a navždy se zapsalo do kriminální historie země.

Případ, který odhalil pravou tvář vážené vdovy, začal 24. června 1878. Toho dne byla do jedné z nemocnic v Mexico City přijata přibližně desetiletá dívka jménem Casimira Juárez. Byla nalezena v opuštěné chatrči v ulici Corazón de Jesús a její stav byl tak otřesný, že i zkušení lékaři a úředníci byli v šoku.

Dívka připomínala spíše mrtvolu než živou bytost. Byla extrémně vyhublá, její bledá tvář se ztrácela pod vrstvou bláta a ve vlasech měla zapletené odpadky. Z jejího těla se linul nesnesitelný zápach hnisajících ran. Lékařská prohlídka odhalila děsivou mapu utrpení: staré i nové jizvy, pohmožděninami pokrytá záda a hluboké odřeniny od provazů, které se jí zařezávaly do masa až na kost. Na hřbetech rukou, břiše a dokonce i na genitáliích měla popáleniny.

Casimira byla zpočátku zamlklá, traumatizovaná a bála se promluvit. Teprve laskavý přístup ošetřovatelů a vědomí blížící se smrti ji přiměly prolomit mlčení. Označila svou trýznitelku: byla jí její pěstounka, doňa Guadalupe Martínez de Bejarano.

Casimira nebyla dítětem ulice v pravém slova smyslu. Po smrti rodičů se v roce 1874 dostala do péče mexické charity a žila v hospicu pro chudé děti. Byla popisována jako bystrá, zvídavá a poslušná dívka. V té době bylo běžné, že si zámožnější rodiny braly děti z ústavů do péče – často spíše jako neplacenou pracovní sílu než jako skutečné členy rodiny.

Osud Casimiry zpečetila známost mezi plukovníkem Vicentem Llamasem a vdovou Guadalupe Martínez de Bejarano. Plukovníkova manželka Isabel si přála adoptovat dívku a Guadalupe, matka dospívajícího syna Aurelia, projevila stejné přání. Plukovník Llamas, který měl vlivné kontakty, vše zařídil. Když 12. května předložil své ženě dokumenty k podpisu, Isabel netušila, že podepisuje adopci dvou dívek. Jedna putovala k ní, druhá – malá Casimira – skončila v domě doni Guadalupe.

To, co mělo být pro sirotka novým začátkem v lepších podmínkách, se během několika dní změnilo v noční můru. Z veselého děvčátka se stal stín, který sousedé přestali vídat.

Výpověď umírající Casimiry odhalila sadismus, který se vymykal chápání. Dívka vypověděla, že ji pěstounka pravidelně svazovala a zavěšovala ke stropu tak, že se jí provazy zařezávaly do podpaží. Byla bita rukama i těžkými předměty, pálena rozžhaveným dřevem a týrána hlady. Nakonec ji Guadalupe odvlekla do opuštěné chatrče, kde ji přivázala za pas ke stěně a nechala ji ležet ve vlastních výkalech s minimem vody a dvěma kousky tvrdého chleba.

Casimira Juárez zemřela na následky celkového vyčerpání a sepse 17. července 1878. Pitevní zpráva, kterou vypracovali lékaři Liceaga, Buisa, Romero a Salinas, potvrdila každé slovo nebohé dívky. Tělo bylo pokryté krevními podlitinami, vykazovalo známky bodání jehlami či špendlíky a polévání vařící vodou. Zpráva konstatovala, že mučení bylo prováděno s takovou brutalitou, že nemělo v análech tehdejší mexické kriminalistiky obdoby.

Zveřejnění detailů případu vyvolalo v Mexiku bouři nevole. Společnost, ač zvyklá na tvrdou výchovu, byla šokována mírou brutality. Guadalupe Martínez de Bejarano si vysloužila přezdívku „La Mujer Verdugo“ (Katyně) nebo prostě „La Bejarano“.

Tisk hrál v případu klíčovou roli. Deník La Patria vedl agresivní kampaň, volal po trestu smrti a otevřeně označoval vdovu za monstrum a harpyji. Naproti tomu konzervativnější El Monitor Republicano nabádal k zdrženlivosti a vyčkání na soudní verdikt. Veřejné mínění však bylo jednoznačné. Rozzuřený dav dokonce vtrhl do domu v ulici Corazón de Jesús a zcela jej vyplenil. Ženy, matky, a dokonce i vězeňkyně v žaláři Belén se dožadovaly spravedlnosti a fyzické odplaty.

Sama obviněná se snažila hájit tvrzením, že dívku pouze „vychovávala“. Tvrdila, že Casimira byla nešikovná, líná a vzpurná, a že fyzické tresty byly nutné k její nápravě. Popáleniny a jizvy vysvětlovala jako nešťastné náhody nebo nutné výchovné prostředky, přičemž popírala úmysl zabít.

Během vyšetřování začaly na povrch vyplouvat důkazy, že Casimira nebyla první obětí. Sousedé a svědci prolomili mlčení. Ukázalo se, že Guadalupe týrala i svého vlastního syna Aurélia. Soused Emilio Díaz vypověděl, jak v roce 1876 nalezl třináctiletého Aurélia nahého a promrzlého na zahradě. Chlapec utekl z dřevěné bedny, ve které ho matka za trest zamykala na celé hodiny. Jeho tělo neslo stopy po bičování mokrými provazy.

Když se Díaz pokusil u matky za chlapce přimluvit, dostalo se mu chladné odpovědi, že Aurélio si trest zaslouží, protože jí pohrdá. Další svědci hovořili o dívce jménem Rosa, která u vdovy sloužila dříve. I ona byla pravidelně bita a smýkána po zemi, ale měla to štěstí, že se jí podařilo utéct. Tyto výpovědi vyvrátily obhajobu, že šlo o ojedinělý exces, a vykreslily obraz ženy, která nacházela v utrpení dětí zvrácené potěšení.

Soudní proces byl nejsledovanější událostí roku. Obhájce Luis de la Sierra měl nelehký úkol. Snažil se zpochybnit pitevní zprávu a vykreslit Guadalupe jako přísnou, ale v jádru zbožnou ženu, která neměla v úmyslu vraždit. Dokonce se snažil naznačit, že za smrt dívky může její chatrné zdraví.

Porota však byla neoblomná. Uznala Guadalupe vinnou z týrání, které vedlo ke smrti, a ze sadistické krutosti. Nicméně, protože se nepodařilo prokázat přímý úmysl zabít (vraždu), nebyla odsouzena k trestu smrti, jak žádal dav, ale k 13 letům vězení. Pro mnoho Mexičanů byl tento rozsudek zklamáním a považovali jej za příliš mírný, částečně přičítaný vlivným kontaktům, které vdova měla v armádních kruzích.

Guadalupe Martínez de Bejarano si celý trest neodpykala. Po pěti letech vzorného chování ve vězení jí prezident Porfirio Díaz udělil milost. „Katyně“ se vrátila na svobodu, stáhla se do ústraní a zdálo se, že její příběh skončil.

Klid však trval jen devět let. V dubnu 1892 se v nemocnici San Andrés objevil mladý muž – dospělý syn Aurélio Martínez – s prosbou o pomoc pro malé děvčátko. Dívka se jmenovala Crescencia Pineda. Historie se opakovala s děsivou přesností. Crescencia byla vyhublá na kost, pokrytá modřinami a popáleninami.

Ukázalo se, že Guadalupe, navzdory své minulosti, dokázala znovu získat do péče děti – Crescencii a její sestru Guadalupe. Systém kontroly pěstounů selhal a dovolil sadistce znovu udeřit. Crescencia, stejně jako před lety Casimira, svým zraněním v nemocnici podlehla. Ani její sestra Guadalupe nepřežila. I ona podlehla následkům krutého zacházení.

Následoval druhý proces, ve kterém na lavici obžalovaných usedla nejen Guadalupe, ale i její syn Aurélio. Matka se pokusila svalit veškerou vinu na něj, tvrdila, že to on dívky týral. Aurélio se bránil a vypověděl, že strůjcem všeho byla matka a on se pouze snažil dívku zachránit převozem do nemocnice, ačkoliv se zpočátku bál matku udat.

Soud tentokrát vyměřil Guadalupe trest 10 let a 8 měsíců vězení. Aurélio byl odsouzen ke dvěma letům za spoluvinu a neoznámení trestného činu. Guadalupe Martínez de Bejarano se již na svobodu nikdy nepodívala. Zemřela ve věznici Belén, v samovazbě, opuštěná a nenáviděná.

Případ vedl k reformám v procesu adopcí a dohledu nad sirotky v Mexiku. Jméno „Bejarano“ se stalo v mexické kultuře temným pojmem. Dodnes se používá jako označení pro kruté zacházení s dětmi a Guadalupe je považována za jednu z prvních zdokumentovaných sériových vražedkyň v historii země, která se schovávala za masku počestné dámy.