Šifry mistra Michelangela: Symbolika a skryté vzkazy v srdci Vatikánu

Sixtinská kaple ve Vatikánu je jedním z nejposvátnějších míst katolické církve. Je místem, kde se volí papež, a zároveň domovem jednoho z největších uměleckých děl v dějinách lidstva. Když se návštěvníci zadívají na strop, vidí úchvatné výjevy z knihy Genesis. Mnozí badatelé, lékaři a historici umění jsou však přesvědčeni, že vidí ještě něco jiného – tajné kódy, anatomické nákresy a dokonce i urážky namířené proti samotné hlavě církve. Co všechno do svého díla ukryl renesanční génius Michelangelo Buonarroti?

Abychom pochopili, proč by Michelangelo do svého díla ukrýval tajné vzkazy, musíme nejprve porozumět kontextu vzniku fresek. Michelangelo se primárně považoval za sochaře, nikoliv za malíře. Když jej papež Julius II. v roce 1508 pověřil vymalováním klenby Sixtinské kaple, umělec se bránil. Cítil se být do práce vmanévrován svými nepřáteli, kteří doufali, že na takovém kolosálním úkolu selže.

Vztah mezi Michelangelem a Juliem II. byl výbušný. Oba byli muži prudké povahy a nezkrotné ctižádosti. Papež, přezdívaný „válečník“, neváhal umělce uhodit holí, když se mu zdálo, že práce postupují pomalu. Michelangelo naopak trpěl fyzickými útrapami spojenými s malbou na lešení. Ve svých sonetech si stěžoval na „vole“ (strumu) z neustálého záklonu hlavy, na barvu kapající do očí a na zkroucené tělo.

Tato frustrace, kombinovaná s jeho hlubokými znalostmi anatomie a teologie, mohla vytvořit podhoubí pro vizuální protest. Michelangelo nemohl papeži odporovat otevřeně, ale mohl zanechat vzkazy, které by přetrvaly staletí.

Jedna z nejznámějších teorií o skrytých významech v Sixtinské kapli se týká nejslavnějšího výjevu – Stvoření Adama. V roce 1990 publikoval americký lékař Frank Meshberger v časopise Journal of the American Medical Association studii, která šokovala svět umění.

Meshberger si všiml, že plášť obklopující Boha a anděly má tvar, který anatomicky přesně odpovídá průřezu lidským mozkem. Podle této teorie Bůh nepředává Adamovi pouze život (dotekem prstu), ale především intelekt – nejvyšší dar, který člověka odlišuje od zvířat.

Detaily jsou dle Meshbergera fascinující:

Michelangelo tím prý mohl naznačovat, že božská jiskra sídlí v lidské mysli a že rozum je nástrojem, kterým se člověk přibližuje Bohu.

Teorie o mozku ve Stvoření Adama nebyla ojedinělá. Neuroanatomové Ian Suk a Rafael Tamargo z Univerzity Johna Hopkinse se zaměřili na jiný panel – Oddělení světla od temnoty. Na této fresce je Bůh zobrazen z podhledu a jeho krk má velmi podivný, nepravděpodobný tvar.

Zatímco někteří historici to připisovali chybě ve stínování nebo zobrazení strumy (kterou trpěl sám Michelangelo), Suk a Tamargo tvrdí, že jde o precizní nákres lidského mozkového kmene. Linie na krku Boha přesně kopírují anatomické struktury, jako je prodloužená mícha a Varolův most. Navíc, zvláštní řasení roucha na hrudi Boha připomíná míchu.

Brazilští vědci Gilson Barreto a Marcelo de Oliveira šli ještě dál a tvrdí, že Michelangelo po celé kapli rozmístil nákresy různých orgánů:

Je důležité zmínit, že Michelangelo byl vášnivým studentem anatomie. Již od svých sedmnácti let prováděl tajné pitvy v klášteře Santo Spirito ve Florencii, což mu dalo znalosti vnitřní stavby těla, které vysoko převyšovaly vědomosti běžných lékařů té doby.

Sixtinská kaple je srdcem křesťanského světa, ale podle rabína Benjamina Blecha a průvodce Roye Dolinera, autorů knihy Sixtinská tajemství, je také mostem k judaismu. Autoři upozorňují, že Michelangelo se během svého mládí na dvoře Medicejských ve Florencii setkal s významnými židovskými učenci a filozofy, kteří ho zasvětili do tajů Kabaly.

Blech a Doliner tvrdí, že Michelangelo do fresek zakódoval hebrejská písmena a symboly:

Podle této teorie chtěl Michelangelo vytvořit univerzální poselství lásky a propojení obou věrouk, které bylo v přímém rozporu s tehdejší dogmatickou politikou Vatikánu.

Michelangelo nebyl jen mystik a anatom, byl to také člověk s velkým egem a smyslem pro ironii. Svou nechuť k papeži Juliu II. a jeho dvoru údajně vtělil přímo do maleb.

Nejznámějším příkladem je freska proroka Zachariáše. Prorokovi, který sedí nad vchodem do kaple (kudy vcházel papež), dal Michelangelo tvář Julia II. To by samo o sobě mohlo být poctou, kdyby nebylo toho, co se děje za prorokovými zády. Jeden z andělů (putti) vykukuje přes rameno a dělá rukou gesto zvané „fica“ (fík) – palec prostrčený mezi ukazováčkem a prostředníčkem. V renesanční Itálii to bylo gesto stejně urážlivé a obscénní jako dnes vztyčený prostředníček. Michelangelo tak nechal malého anděla, aby se „vysmíval“ papeži přímo nad jeho hlavou po celá staletí.

Ještě drsnější pomstu si Michelangelo připravil o desítky let později při malování Posledního soudu na oltářní stěnu. Papežský ceremoniář Biagio da Cesena kritizoval dílo pro přílišnou nahotu a označil ho za vhodné spíše do lázní či krčmy. Michelangelo zareagoval okamžitě: namaloval Cesenu do pekla jako Mínose, soudce podsvětí. Přidal mu oslí uši (symbol hlouposti) a nechal hada, aby mu hryzal genitálie. Když si Cesena stěžoval u papeže, ten se prý jen zasmál a řekl, že jeho pravomoc sahá jen do očistce, ale v pekle nemá žádnou moc.

Vědci z Brazílie přišli s další interpretací, která vidí v Michelangelově díle feministický podtext. Upozorňují na časté vyobrazení beraních lebek v dekorativních prvcích stropu. Zatímco tradičně jsou chápány jako symbol oběti, anatomicky se nápadně podobají ženským reprodukčním orgánům (děloha a vejcovody).

Další symboliku vidí v rukou Evy na jedné z fresek. Její prsty svírají tvar připomínající obrácený trojúhelník nebo kalich, což je starý pohanský symbol pro ženství a plodnost. Michelangelo, který se pohyboval v intelektuálních kruzích zkoumajících antické a pohanské tradice, mohl tímto způsobem vzdávat hold ženskému principu stvoření, který byl v patriarchální církvi často upozaděn.

Kdo je vlastně onen Bůh na stropě Sixtinské kaple? Historik umění Adriano Marinazzo přišel s teorií, že Michelangelo do podoby Stvořitele promítl sám sebe.

Důkazem má být skica na okraji jednoho z Michelangelových sonetů, kde se umělec nakreslil při práci na lešení. Postava na skice stojí v krkolomné pozici s nataženou rukou malující strop. Když se tato skica otočí a porovná s postavou Boha ve Stvoření Adama, podobnost v držení těla je zarážející.

Michelangelo měl o sobě vysoké mínění a své umění považoval za božský dar. Ztotožnění se s Bohem-tvůrcem by odpovídalo jeho chápání umělecké tvorby jako aktu stvoření. Zároveň by to byl vrcholný projev jeho ega – zatímco papež se modlí k Bohu, ve skutečnosti se dívá do tváře umělce, kterého tolik trápil.

Je možné, že všechny tyto kódy a symboly jsou jen výplodem naší fantazie? Fenomén zvaný pareidolie nás nutí vidět známé tvary (jako tváře nebo zvířata) v náhodných vzorech. Kritici, jako profesor Marco Bussagli, varují před „syndromem Dana Browna“ a upozorňují, že Michelangelo se ve svých rozsáhlých písemnostech o žádných tajných kódech nezmiňuje.

Na druhou stranu, Michelangelo byl prokazatelně génius s hlubokými znalostmi anatomie, teologie a judaismu, který pracoval v nepřátelském prostředí a měl důvod skrývat své skutečné názory. Jeho dílo je tak komplexní, že je téměř nemožné, aby bylo jen prostou ilustrací Bible.

Ať už jsou teorie o mozcích, hebrejských písmenech či urážkách papeže pravdivé, nebo ne, jedno je jisté: Michelangelo vytvořil dílo, které nás nepřestává fascinovat ani po pěti stech letech. Sixtinská kaple není jen obrazem nebes, je to zrcadlo lidské mysli, vzdoru a geniality jednoho z největších umělců, kteří kdy kráčeli po této zemi. A možná se tam nahoře, mezi proroky a sibylami, Michelangelo stále tiše směje, zatímco se snažíme rozluštit hádanky, které nám zanechal.