Šourková žába: Od posvátného symbolu k bizarnímu afrodiziaku. Kolébka Inků je dnes jejím hrobem

Na hranici Peru a Bolívie se ve výšce 3812 metrů rozlévá jezero Titicaca. Je největším sladkovodním jezerem Jižní Ameriky a zároveň nejvýše položeným splavným jezerem světa.

V andské mytologii je posvátné: Inkové věřili, že právě z jeho vod povstal bůh Apu Kon-Tiki Virakoča, který stvořil Slunce i první Inky. V krajině, kde se mýty a realita prolínají, žije tvor, který se stal symbolem této posvátnosti – vodnice posvátná (Telmatobius culeus), známá spíše jako šourková žába. Dnes se však na březích místo mýtů hromadí odpadky a v přítocích plavou uhynulé žáby.

Na první pohled působí bizarně. Její tělo pokrývají záhyby kůže, které visí jako zmuchlaný vak. Tento vzhled není náhodný – je to dokonalá adaptace. V řídkém vzduchu And, kde je kyslíku málo, funguje kůže jako obrovský dýchací orgán. Plíce má malé a nevýkonné, většinu kyslíku získává právě přes kůži. Díky tomu se může zdržovat i ve více než stometrové hloubce, kde jiné žáby nepřežijí. Typicky dorůstá 7,5–17 cm, výjimečně až 20 cm. Většina váží do 400 gramů, ale historicky byly popsány i extrémní exempláře blížící se jednomu kilogramu.

Vodnice je čistě vodní žába, na souš nikdy nevystupuje. Dospělci žijí osaměle u dna, mladší jedinci se drží mělčin. Živí se drobnými rybami, korýši, plži i hmyzem. Rozmnožují se v létě, samice kladou stovky vajíček. Pulci se líhnou po dvou týdnech, ale dnes často končí v žaludcích invazivních pstruhů, vysazených do jezera pro sportovní rybolov.

Pro staré obyvatele And byla šourková žába posvátným tvorem spojeným s deštěm a plodností. V rituálech ji obětovali bohům, věřili, že přivolává déšť a chrání úrodu.

Její význam přetrval i do současnosti. V lidovém léčitelství se dodnes používá jako prostředek proti nemocem a slabosti.

Domorodí obyvatelé And věří, že speciální nápoj zvaný Jugo de Rana má léčivé účinky. Do směsi se přidává žabí maso, mrkev, kořen rostliny maky horské (známé jako peruánský ženšen či „peruánská viagra“), med, listy koky a další ingredience. Podle místních má tento „žabí džus“ pomáhat na astma, stres, chřipku, kocovinu a údajně i při sexuální výkonnosti.

Vědecké studie však žádné takové účinky nepotvrdily. Zabíjení vodnic posvátných je proto zbytečné a jen dál urychluje jejich úbytek. Přesto se na trzích v peruánských městech dodnes tento nápoj připravuje.

Když v roce 1969 navštívil jezero Jacques-Yves Cousteau, popisoval obrovské množství žab, které byly doslova všude. „Miliardy,“ říkal – spíše obrazně než exaktně. O půl století později je situace zcela jiná.

Podle Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) klesla populace o více než 80 %. V roce 2016 našli ochránci přírody v přítoku Coata přes 10 tisíc mrtvých žab – oběti toxického znečištění. „Kdyby mohly mluvit, řekly by: Tohle nás zabíjí,“ řekla tehdy ekologická aktivistka Maruja Inquillaová, která přinesla stovky mrtvých těl do kanceláře guvernéra jako protest proti nečinnosti úřadů.

Hlavní příčiny úbytku jsou dobře známé:

Naději přinášejí záchranné programy. V roce 2017 se podařilo poprvé rozmnožit vodnice v Zoo Denver. Odtud putovaly i do Evropy.

Zoo Praha získala v roce 2019 dvacet jedinců a vybudovala pro ně speciální akvárium připomínající zatopený incký chrám. Expozice s názvem Titicaca má nejen chránit, ale i vzdělávat. „Tyto žáby nepřežijí, pokud nepřežije jejich jezero,“ připomíná kurátor Petr Velenský.

Šourková žába je víc než zoologická zvláštnost. Je symbolem křehkosti vysokohorských ekosystémů. Pokud zmizí, nebude to jen ztráta jednoho druhu, ale i kusu kulturní paměti And, kde byla po staletí vnímána jako posvátný tvor.