„Všechno je to lež, jde jen o peníze a sex“: Vzdoropapežové svatořečili Hitlera a hrabali miliony

Uprostřed polí nedaleko Sevilly se tyčí obrovská bazilika, obehnaná vysokými zdmi, která má být novým centrem křesťanského světa. Zatímco miliardy katolíků vzhlížejí k Vatikánu, hrstka věrných v městečku El Palmar de Troya věří, že Řím propadl ďáblu a skutečný Petrův stolec se přesunul právě sem, na jih Španělska. Toto je příběh Palmarské katolické církve, jedné z nejpodivnějších schizmatických skupin moderní historie.

Vše začalo nenápadně 30. března 1968. Čtyři školačky, které na poli u vesnice El Palmar de Troya trhaly květiny, spatřily „krásnou paní“. Zpráva o zjevení Panny Marie se v silně katolickém Španělsku rozšířila jako požár. Místo se brzy stalo cílem tisíců poutníků, kteří doufali v zázrak.

Atmosféra konce 60. let byla v katolické církvi napjatá. Druhý vatikánský koncil přinesl radikální reformy, zavedl mše v národních jazycích a otočil oltáře čelem k lidu. Mnoho konzervativních věřících se cítilo zrazeno a zmateno. Právě do tohoto vakua vstoupil Clemente Domínguez y Gómez.

Tento nenápadný úředník ze Sevilly, který neuspěl v kněžském semináři a v místních barech byl znám pod přezdívkou „La Voltia“, se stal hlavním vizionářem Palmaru. Tvrdil, že se mu zjevuje nejen Panna Maria, ale i Ježíš Kristus a slavný stigmatizovaný kapucín Padre Pio. Poselství, která Clemente tlumočil, byla hudbou pro uši tradicionalistů: Vatikán infiltrovali svobodní zednáři a komunisté, papež Pavel VI. je držen jako rukojmí a je třeba se vrátit k tridentské mši a starým pořádkům.

Kolem Clementa se rychle zformovala skupina oddaných následovníků. S pomocí svého pragmatického přítele, právníka Manuela Alonsa Corrala, začal budovat organizaci, která brzy přerostla v nový náboženský řád – Karmelitány Svaté Tváře. Aby získali legitimitu, potřebovali biskupy. Ty jim v roce 1976 vysvětil vietnamský arcibiskup Pierre Martin Ngô-Dinh-Thuc, konzervativec a papežský legát, který uvěřil v pravost zjevení. Ačkoliv Vatikán okamžitě reagoval exkomunikací, semínko vzdorocírkve bylo zaseto.

Zlomový okamžik nastal v srpnu 1978, kdy zemřel papež Pavel VI. Zatímco v Římě se kardinálové chystali na konkláve, Clemente, který byl v té době v Bogotě, prohlásil, že byl mysticky korunován samotným Ježíšem Kristem. Prohlásil se za papeže Řehoře XVII. a oznámil, že římská církev upadla do apostaze (odpadlictví). Svatý stolec byl podle něj božským zásahem přenesen do El Palmar de Troya.

Clementeho transformace byla dokonalá. Dva roky předtím přišel při autonehodě o zrak, což jen posílilo jeho auru trpícího mystika. Jako „slepý papež“ začal budovat svou vlastní hierarchii. Jmenoval vlastní kardinály a biskupy, často z řad prostých laiků bez teologického vzdělání.

Jeho pontifikát byl směsicí absolutní moci a bizarních dekretů. Řehoř XVII. exkomunikoval Jana Pavla II. i španělského krále Juana Carlose. Prohlásil se za „Všeobecného doktora církve“ a začal přepisovat katolickou nauku podle svých vizí. Věřící ho uctívali jako žijícího světce, zatímco on vládl pevnou rukou a neváhal vyloučit z církve kohokoliv, kdo by zpochybnil jeho autoritu.

Jedním z nejradikálnějších kroků palmarského papežství bylo vydání vlastní Bible. V roce 2001 spatřila světlo světa „Svatá palmariánská bible“, dílo, které nemělo s tradičními překlady Písma mnoho společného.

Clemente, nyní již jako Řehoř XVII., tvrdil, že obdržel vizi od proroka Eliáše. Podle ní byly tradiční biblické texty v průběhu staletí zfalšovány „židovskými písaři“, kteří chtěli ukrýt pravdu o Mesiáši. Palmariánská bible tak vznikla nikoliv na základě studia starověkých jazyků a textové kritiky, ale výhradně na základě papežových mystických vizí.

Výsledek byl drastický. Starý zákon byl radikálně přepracován a zkrácen. Čtyři evangelia Nového zákona byla sloučena do jednoho harmonizovaného textu. Věřící dostali příkaz odevzdat a zničit své staré Bible, včetně latinské Vulgáty, kterou dříve palmariáni bránili. Tento krok vedl k odchodu části duchovenstva (tzv. skupina z Archidony), kteří odmítli akceptovat, že by se církev po staletí mýlila v tak zásadní věci, jako je Písmo svaté. Pro zbylé věrné to však znamenalo definitivní izolaci v alternativní realitě, kde jedinou pravdou je slovo jejich papeže.

Teologie Palmarské církve je fascinujícím a zároveň děsivým mixem ultrakatolicismu a krajně pravicové politiky. V jejich pojetí nebe se setkávají postavy, které by v tradičním kalendáři svatých hledaly místo jen stěží.

Řehoř XVII. v průběhu let kanonizoval tisíce osob. Mezi svatými tak najdeme Kryštofa Kolumba (jakožto šiřitele víry), španělského diktátora Francisca Franka (označovaného za zachránce Španělska před komunismem) či zakladatele Falangy José Antonia Primo de Riveru.

Největší šok však vyvolává přítomnost Adolfa Hitlera v palmariánském nebi. Podle učení této sekty byl Hitler nástrojem Božím v boji proti komunismu a zednářství a před svou smrtí údajně konvertoval ke katolictví. Naopak papežové 20. století, které katolická církev ctí (jako Jan Pavel II.), jsou palmariány považováni za heretiky a předchůdce Antikrista, kteří skončili v pekle. Tento manichejský pohled na svět, kde je vše buď absolutně svaté (palmarské), nebo satanské (vše ostatní), tvoří ideologický základ sekty.

Když v roce 2005 Řehoř XVII. zemřel, nezanechal církev v rukou kardinálů, ale určil svého nástupce přímo. Stal se jím jeho celoživotní souputník a šedá eminence hnutí, Manuel Alonso Corral, který přijal jméno Petr II.

Petr II. neměl charisma ani vize svého předchůdce, byl však schopným organizátorem. Za jeho vlády se pravidla pro věřící ještě více zpřísnila. Církev se uzavřela do sebe a očekávala příchod Antikrista, který se měl podle palmariánského proroctví narodit v roce 2000. Petr II. zemřel v roce 2011, aniž by se apokalypsa dostavila.

Na trůn nastoupil Řehoř XVIII. (vlastním jménem Ginés Jesús Hernández), bývalý voják s tvrdou disciplínou. Jeho pontifikát však skončil skandálem, který otřásl základy sekty. V roce 2016 papež náhle abdikoval, utekl z Palmar de Troya a přiznal, že se zamiloval do jedné z věřících (jeptišky). Později v médiích prohlásil celou Palmarskou církev za podvod a finanční machinaci. „Všechno je to lež, jde jen o peníze a sex,“ nechal se slyšet bývalý papež, který se oženil a vrátil k civilnímu životu.

Jeho nástupcem se stal Švýcar Joseph Odermatt, který přijal jméno Petr III. Ten svého předchůdce obvinil z krádeže klenotů a papamobilu (luxusního BMW X6) a snaží se udržet zmenšující se stádo věrných pohromadě.

Dnes je Palmarská církev stínem své dřívější slávy, přesto zůstává nebezpečnou organizací. Počet věřících klesl z původních tisíců na odhadovaných 1 500 až 2 000 osob. Ti, kteří zůstali, žijí v totální izolaci.

Pravidla pro život palmariána jsou drakonická. Nesmějí se stýkat s lidmi „ze světa“, což často zahrnuje i vlastní rodinu, pokud nepatří k církvi. Je zakázáno sledovat televizi, používat internet, nosit džíny nebo krátké rukávy. Cílem je uchránit se před „morálním malomocenstvím“. Tato izolace má však i pragmatický důvod – udržet věřící v poslušnosti a zajistit přísun financí.

A peníze hrají v příběhu klíčovou roli. Navzdory malému počtu členů disponuje církev obrovským majetkem. Katedrála v Palmar de Troya je monumentální stavbou, jejíž hodnota se odhaduje na desítky milionů eur. Bývalí členové a exkomunikovaní biskupové hovoří o masivních daňových únicích, praní špinavých peněz a kufrech plných hotovosti, které putovaly ze zahraničí (především z Německa, Švýcarska a USA) do andaluské centrály.

Pro ty, kteří se rozhodnou odejít nebo jsou vyloučeni, je návrat do reality krutý. Často trpí psychickými problémy, úzkostmi a ztrátou identity, neboť celý svůj život zasvětili boji proti fiktivním démonům pod vedením manipulativních vůdců.