Zákopové koště Rudé armády: Samopal PPŠ-41 Špagin

Když se řekne sovětský voják druhé světové války, většině lidí se vybaví silueta postavy v dlouhém plášti, s ocelovou přilbou na hlavě a charakteristickou zbraní s velkým bubnovým zásobníkem v rukou. Touto zbraní není nic jiného než legendární samopal PPŠ-41, známý pod přezdívkou „Špagin“ nebo familiárně „pepeška“.

Ačkoliv se v poválečných letech stal symbolem sovětské moci spíše automat AK-47 Kalašnikov, byl to právě Špagin, s nímž Rudá armáda vybojovala svá největší vítězství od Stalingradu až po Berlín.

Samopal PPŠ-41 (Pistolet-pulemjot Špagina) se stal ikonou východní fronty. Jeho silueta je vytesána do kamene na nespočtu památníků od Volhy až po Prahu. Často se na těchto monumentech objevuje historický paradox, kdy vojáci osvobozující Československo v roce 1945 svírají v rukou Kalašnikovy, které vznikly až po válce. Skutečným hrdinou oněch dnů však byl Špagin.

Tato zbraň si vysloužila respekt nejen u svých uživatelů, ale i u nepřítele. Díky své vysoké kadenci a schopnosti doslova zasypat prostor olovem si vysloužila přezdívku „zákopové koště“. Byla ideálním nástrojem pro čištění zákopů, dobývání budov a boj v městské zástavbě, kde tankisté v tancích T-34 měli omezený výhled a potřebovali ochranu pěchoty před nepřátelskými pancéřovníky.

Cesta k masovému zavedení samopalů do Rudé armády byla dlážděna krví a tvrdými lekcemi. Před rokem 1940 sovětské velení význam samopalů podceňovalo. Existující modely, jako byl Děgťarjov PPD-34 a jeho modernizace, byly považovány za pomocné zbraně, navíc výrobně složité a drahé. Zlom přišel s tzv. zimní válkou proti Finsku (1939–1940).

V hustých severských lesích utrpěla Rudá armáda těžké ztráty od vysoce mobilních finských lyžařů vyzbrojených samopaly Suomi m/1931. Finové dokázali efektivně likvidovat sovětské jednotky na krátkou vzdálenost, což sovětskému velení otevřelo oči. Stalin a jeho generálové si uvědomili, že pokud chtějí v moderní válce uspět, potřebují spolehlivou automatickou zbraň, kterou lze vyrábět v obrovských počtech. Konstruktér Georgij Semjonovič Špagin dostal jasný úkol: vyvinout zbraň, která se vyrovná finskému Suomi, ale bude mnohem jednodušší na výrobu.

Špaginova genialita nespočívala ve vynálezu nového principu střelby, ale v technologickém řešení výroby. Zatímco předchozí zbraně vyžadovaly zdlouhavé a nákladné třískové obrábění (frézování), PPŠ-41 byl navržen pro lisování za studena. S výjimkou hlavně a závěru byla většina kovových částí vyrobena z 2,5 až 3 mm silného ocelového plechu, který se následně spojoval jednoduchým bodovým svařováním.

Tato konstrukční filozofie umožnila, aby se výroba přesunula z přetížených zbrojovek i do civilních závodů, například do lisoven automobilových dílů. Výroba jedné „pepešky“ trvala výrazně kratší dobu než výroba pušky nebo starších typů samopalů. Do výzbroje byl zaveden 21. prosince 1940 a masová produkce se rozběhla naplno v roce 1942. Celkem bylo vyrobeno přes 5 milionů kusů, přičemž zajímavostí je, že podle některých zdrojů vzniklo přibližně 10 000 kusů i v íránském Teheránu, který byl během války pod kontrolou Spojenců.

PPŠ-41 funguje na principu dynamického neuzamčeného závěru a střílí z otevřeného závěru. Co dělalo tuto zbraň skutečně smrtící, byl použitý náboj – 7,62 × 25 mm Tokarev. Toto střelivo se vyznačuje vysokou úsťovou rychlostí a značným průbojným účinkem.

Zatímco západní samopaly na náboj 9 mm Luger nebo .45 ACP měly těžší a pomalejší střely, lehká a rychlá střela z Tokareva dokázala divy. Dobové testy i moderní rekonstrukce prokázaly, že projektil bez problémů prorazil standardní německou ocelovou přilbu i na větší vzdálenosti. Dnešní testy dokonce ukazují, že dlouhá dávka z PPŠ-41 dokáže při opakovaných zásazích vážně poškodit i moderní keramické balistické pláty. Ty by přitom jednotlivou střelu bez problémů zastavily.

Zbraň měla extrémní kadenci, dosahující 900 až 1000 ran za minutu. Aby se zbraň při střelbě nezvedala, byl konec pláště hlavně zkosený, čímž fungoval jako jednoduchý, ale účinný kompenzátor zdvihu. Další výhodou byl tvrdě chromovaný vývrt hlavně, což zvyšovalo životnost zbraně v drsných podmínkách a při používání střeliva s korozivními zápalkami.

Nejcharakterističtějším prvkem Špagina byl bezesporu velký bubnový zásobník na 71 nábojů, kopie finského vzoru. Ačkoliv poskytoval vojákovi obrovskou palebnou sílu bez nutnosti přebíjet, v praxi se ukázal jako slabina. Byl těžký, složitý na výrobu a v polních podmínkách se velmi obtížně plnil. Při otevření bubnu hrozilo, že silná pružina vymrští náboje ven. Navíc byl náchylný k zasekávání, pokud došlo k deformaci plechu nebo znečištění.

Proto byl v roce 1942 zaveden jednodušší segmentový (rohlíkový) zásobník na 35 nábojů. Byl lehčí, spolehlivější a snadněji se s ním manipulovalo. Zkušení vojáci často nosili jeden bubnový zásobník nasazený ve zbrani pro první kontakt s nepřítelem a v sumkách měli připravené spolehlivější segmentové zásobníky pro další boj.

V boji se PPŠ-41 ukázal jako brutálně efektivní nástroj. Jeho váha (s plným bubnovým zásobníkem přes 5 kg) sice byla pro pěšáka zátěží, ale při střelbě pomáhala tlumit zpětný ráz, což v kombinaci s kompenzátorem činilo zbraň překvapivě ovladatelnou i při dlouhých dávkách.

První modely měly optimistická stavitelná mířidla až do 1000 metrů, což bylo u samopalu na pistolový náboj nereálné. Efektivní dostřel se pohyboval okolo 200 metrů, což však pro většinu bojových situací bohatě stačilo. Na tuto vzdálenost dokázala „pepeška“ vytvořit neprostupnou stěnu olova.

Kvality Špagina oceňovali i němečtí vojáci. Samopal se stal vyhledávanou válečnou kořistí. Wehrmacht jej dokonce oficiálně zavedl do výzbroje pod označením MP 717(r). Němci si cenili zejména kapacity zásobníku a spolehlivosti v mrazivých podmínkách, kde jejich vlastní zbraně často selhávaly. Existovaly dokonce konverze na německý náboj 9 mm Luger, které umožňovaly použití zásobníků z MP 40.

Po skončení druhé světové války zůstal PPŠ-41 ve výzbroji sovětské armády a armád Varšavské smlouvy, včetně československé, ještě několik let. Postupně byl však vytlačován modernějšími zbraněmi, jako byla útočná puška AK-47, která kombinovala výhody samopalu a pušky. V Československu byl vyřazen na přelomu 50. a 60. let s příchodem útočné pušky vz. 58.

Jeho kariéra tím však neskončila. Licenčně se vyráběl v Číně (Typ 50) a ve Vietnamu (K-50), kde se stal důležitou zbraní v rukou Vietcongu během války ve Vietnamu. Objevil se i v korejské válce a mnoha dalších konfliktech rozvojového světa.

PPŠ-41 Špagin zůstává jednou z nejvýznamnějších zbraní 20. století. Nebyl nejpřesnější ani nejlehčí, ale byl přesně tím, co Rudá armáda v kritických chvílích potřebovala. Jednoduchou, robustní a smrtící zbraní, kterou bylo možné vyrobit v milionech kusů a která pomohla zvrátit průběh největšího konfliktu v dějinách.