Článek
Evropská komise navrhuje další půjčku Ukrajině. Ručit za ni má rozpočet Evropské unie, splácet se má z ruských válečných reparací. Jenže Rusko není vojensky poraženo a reparace patrně nehodlá dobrovolně platit. Není takový způsob financování hazardem s evropským rozpočtem?
Dne 18. listopadu 2026 Evropská komise představila návrh nové půjčky Ukrajině ve výši až 45 miliard eur pro rok 2027. A to nad rámec již schváleného úvěrového programu ve výši 90 miliard eur na období 2026–2027.
Z nových prostředků má 25 miliard směřovat na obranné potřeby a zbývajících 20 miliard na podporu ukrajinského státního rozpočtu.
Mechanismus vypadá jednoduše. Evropská unie si půjčí peníze na finančních trzích, poskytne je Ukrajině a jejich vrácení spojí s budoucími reparacemi od Ruské federace.
Jenže právě zde začíná problém.
Evropská unie bude muset své dluhopisy splatit bez ohledu na to, zda Rusko reparace někdy zaplatí.
Reparace: právo je jedna věc, realita druhá
Mezinárodní právo stanoví, že stát odpovědný za mezinárodně protiprávní jednání je povinen nahradit způsobenou újmu. Ruská agrese proti Ukrajině zakládá odpovědnost za způsobené škody a povinnost reparací.
Jenže existence právního nároku ještě nezajišťuje jeho skutečné vymožení.
Vznikl mezinárodní registr válečných škod a připravuje se komise, která má rozhodovat o jednotlivých nárocích. Ani její budoucí rozhodnutí však sama o sobě nevytvoří peníze potřebné k vyplacení náhrad.
A především: kdo přiměje Rusko platit?
Ruská federace není vojensky poražena. Její současné vedení nemá zjevný důvod dobrovolně přijmout povinnost platit rozsáhlé reparace. Nelze ani vyloučit mírové urovnání, které otázku náhrad škod ponechá nevyřešenou.
Nejde o tvrzení, že Rusko reparace nikdy nezaplatí. Jde o otázku, zda lze jejich budoucí inkaso považovat za spolehlivý základ splácení evropského dluhu.
Představme si obdobnou konstrukci v jiném konfliktu. Někdo půjčí Íránu desítky miliard dolarů a předpokládá, že budou splaceny z budoucích amerických válečných reparací. Spojené státy však takové reparace neuznávají a neexistuje účinný mechanismus, který by je přiměl zaplatit.
Připadalo by nám takové zajištění úvěru věrohodné?
Právní okolnosti obou situací samozřejmě nejsou totožné. Problém faktické vymahatelnosti vůči vojensky silnému státu je však obdobný.
A co zmrazené ruské miliardy?
V evropské finanční infrastruktuře zůstávají imobilizována rozsáhlá ruská aktiva. Jen Euroclear Bank vykazovala ke konci září 2026 přibližně 204 miliard eur aktiv souvisejících s ruskými sankcemi.
Proč tedy nepoužít tyto prostředky?
Protože zmrazení majetku není totéž jako jeho konfiskace.
Zabavení státních aktiv a jejich použití na náhradu škod vyvolává složité otázky mezinárodního práva, zejména státní imunity a ochrany vlastnických práv.
Evropská unie již využívá mimořádné výnosy vznikající v souvislosti s imobilizovanými ruskými aktivy. Tyto výnosy však nejsou samotnou jistinou zmrazeného majetku.
Navíc již slouží k financování dřívějších mechanismů pomoci Ukrajině. Nový návrh počítá i s jejich dalším využitím, avšak při respektování existujících závazků.
Zmrazená ruská aktiva proto nelze jednoduše považovat za peníze, které má Evropská unie k dispozici na splacení nové půjčky.
Kdo zaplatí, pokud Rusko nezaplatí?
Nová půjčka má být zajištěna rozpočtovou kapacitou Evropské unie.
Ukrajina má podle návrhu splácet jistinu především tehdy, až obdrží reparace od Ruska. Unie má současně získat zajištění ukrajinskou reparační pohledávkou. Návrh obsahuje také zvláštní důvody splatnosti při závažném porušení podmínek.
Jenže zajištění pohledávkou vůči státu, který patrně nehodlá platit, není totéž jako zajištění penězi, které lze skutečně získat.
Evropská unie si přitom půjčuje za vlastní odpovědnosti. Pokud reparace nepřijdou, její závazky vůči investorům nezmizí.
Vedle jistiny vznikají také úroky a náklady financování. Ty má podle návrhu nést Ukrajina, Unie však může přispívat na jejich úhradu ze svého rozpočtu. Při dlouhém čekání na reparace může být navíc nutné splatné dluhopisy refinancovat.
Samotná rozpočtová záruka samozřejmě neznamená, že z evropského rozpočtu okamžitě odejde celých 45 miliard eur.
Znamená však, že Evropská unie přijímá skutečný finanční závazek, zatímco jeho zamýšlené konečné vypořádání závisí na nejisté budoucí události.
Tato nejistota není drobným technickým detailem. Je podstatnou vlastností celého mechanismu.
Je to tedy hazard?
Oprávněnost evropské pomoci Ukrajině a způsob jejího financování jsou dvě odlišné otázky.
Je možné, že neposkytnutí pomoci by Evropu v budoucnu stálo mnohem více. To však samo o sobě nečiní každý navržený způsob financování rozumným.
Pokud Evropská unie vědomě přijímá riziko, že půjčené peníze nebude možné získat zpět, měla by otevřeně vysvětlit, jak toto riziko hodlá nést a kdo nakonec ponese případné náklady.
Nový návrh Evropské komise není schváleným závazkem. Je však příležitostí položit zásadní otázku ještě před jeho přijetím.
Má Unie skutečně spolehlivý mechanismus, jak půjčené prostředky získat zpět? Nebo pouze právně propracovanou konstrukci, která odkládá odpověď na otázku konečného plátce?
Půjčit peníze je snadné. Obtížnější je získat je zpět. A spoléhání na reparace od státu, který není poražen a patrně je nehodlá platit, připomíná spíše politické očekávání než spolehlivý finanční plán.
Whyessjay Strong
Head of Project AIR
Prameny





