G20 bez společného komuniké. Čtyři státy s plánem.

Ve stejném městě, ve stejný den. Ministři významných světových ekonomik nedokázali přijmout společné komuniké. Čtyři státy mezitím představily konkrétní program spolupráce. Znamená to, že velké mezinárodní instituce ztrácejí význam? Nebo se mění způsob, jakým státy rozhodují, jednají a prosazují svou moc?

Na konci října 2026 se v americké Atlantě odehrála zajímavá diplomatická situace.

Ministři zahraničí skupiny G20 jednali dva dny o energetické bezpečnosti, dodavatelských řetězcích a mezinárodních konfliktech.

Společné komuniké nepřijali.

Ve stejném městě se 31. října sešli ministři zahraničí Spojených států, Japonska, Indie a Austrálie. Jejich uskupení nazývané Quad naopak zveřejnilo společné prohlášení s konkrétními iniciativami v oblasti kritických surovin, polovodičů, umělé inteligence a námořní bezpečnosti.

Jedno fórum nepřijalo společné komuniké. Druhé představilo plán spolupráce a připomnělo některé již uskutečněné projekty.

Nabízí se jednoduché vysvětlení: velké mezinárodní instituce ztrácejí schopnost jednat, zatímco menší koalice přebírají iniciativu.

Jenže tak jednoduché to není.

Schopnost dohodnout se, schopnost něco uskutečnit a schopnost určovat pravidla ostatním totiž nejsou totéž.

A právě v tomto rozdílu se možná skrývá jedna z důležitých proměn současného mezinárodního uspořádání.

Když se velcí nedohodnou

G20 vznikla v roce 1999 jako neformální fórum významných světových ekonomik. Její význam podstatně vzrostl během finanční krize roku 2008.

Na londýnském summitu v dubnu 2009 se představitelé členských států dohodli na rozsáhlém programu podpory světového hospodářství. Zahrnoval posílení prostředků Mezinárodního měnového fondu, podporu rozvojových bank a financování mezinárodního obchodu.

Celkový oznámený rámec dosahoval přibližně 1,1 bilionu dolarů.

Nešlo o částku uloženou ve společné pokladně G20 ani o peníze automaticky vyplacené v den summitu. Šlo o soubor dohodnutých finančních opatření, jejichž uskutečnění záviselo na příslušných institucích a členských státech. [5]

Přesto to byl pozoruhodný výkon mezinárodní koordinace.

O sedmnáct let později je politické prostředí výrazně odlišné.

Spojené státy a Čína soupeří o technologie, průmyslovou převahu a kontrolu nad strategickými dodávkami. Rusko vede válku proti Ukrajině. Další státy se snaží udržovat hospodářské vztahy s více soupeřícími mocnostmi současně.

To, co jeden stát považuje za ochranu vlastní bezpečnosti, může druhý chápat jako nepřípustný hospodářský nátlak.

V Atlantě se rozpory promítly do výsledku jednání. Namísto společného komuniké vydalo americké předsednictví vlastní prohlášení. [1, 2]

To má podstatný význam.

Prohlášení předsednictví není totéž jako dokument přijatý všemi účastníky. Může shrnovat průběh jednání a postoje předsedající země, ale samo nedokládá společný závazek všech členů.

Z tohoto rozdílu však nelze vyvozovat, že G20 přestala fungovat.

G20 totiž není mezinárodní organizací s vlastními právně závaznými rozhodnutími, stálým sekretariátem a pravomocí přikazovat jednotlivým členům určité jednání.

Je především platformou politické a hospodářské koordinace. [6]

Státy se v ní mohou setkávat, vyjednávat a vyjasňovat vzájemné postoje, i když se na společném dokumentu nedohodnou.

Navíc londýnský summit v roce 2009 a atlantská schůzka ministrů zahraničí v roce 2026 nebyly totožnými událostmi. Lišily se úrovní zastoupení, agendou i povahou řešených problémů.

Nemůžeme proto pouze porovnat dva výsledky a prohlásit, že schopnost G20 rozhodovat za sedmnáct let zanikla.

Skutečnou otázkou je, zda se rozcházejí zájmy jejích členů natolik, že společná rozhodnutí budou stále obtížnější.

Čtyři státy, společný zájem

Quad představuje jiný model.

Spojené státy, Japonsko, Indie a Austrálie nemají totožnou zahraniční politiku. Indie si například dlouhodobě zachovává výraznou strategickou autonomii a nepřistupuje ke všem bezpečnostním otázkám stejně jako američtí spojenci v regionu.

Přesto tyto státy spojuje zájem na bezpečnosti námořních tras, technologické odolnosti a omezení hospodářské závislosti na jednotlivých dodavatelích.

A právě v těchto oblastech mohou spolupracovat.

Podle společného prohlášení ze dne 31. října 2026 Spojené státy přislíbily 10 milionů dolarů na podporu zařízení pro získávání kritických surovin z odpadu v Indii a zemích ASEAN.

Čtyři vlády současně vyjádřily záměr poskytnout více než 85 milionů dolarů technické a finanční pomoci v oblasti důvěryhodných technologií umělé inteligence.

Oznámily také další spolupráci při identifikaci možných úzkých míst v dodavatelských řetězcích pokročilých polovodičů. [4]

Společné prohlášení ovšem neobsahovalo pouze nové záměry. Zahrnovalo rovněž bilanci dřívějších aktivit.

Podle jeho autorů se od 25. září do 7. října uskutečnila druhá námořní pozorovatelská plavba se zástupci všech čtyř zemí na lodi indické pobřežní stráže.

Ve státech indo-pacifického regionu bylo také dosud poskytnuto více než dva tisíce stipendií v programech odborného vzdělávání pro rozvoj infrastruktury. [4]

Podle společného prohlášení tedy již vznikly konkrétní výstupy spolupráce. Jejich širší bezpečnostní a hospodářský účinek je však třeba hodnotit zvlášť.

A slíbená finanční podpora ještě není důkazem skutečně vynaložených prostředků.

Rozlišujme proto mezi příslibem, jeho uskutečněním a výsledkem.

Quad prokazuje, že menší skupina států dokáže koordinovat vybrané projekty, pokud mají její členové dostatečně společné zájmy.

Zatím však neprokazuje, že by převzala schopnost vytvářet obecně platná pravidla mezinárodního hospodářství.

A ještě jedna skutečnost je důležitá.

Schůzka Quad se uskutečnila právě při zasedání G20. Nešlo o dvě instituce, které by mezi sebou soutěžily o uskutečnění totožného úkolu. [3]

Quad si vybírá oblasti, v nichž jeho členové nacházejí společný zájem. V G20 sedí u stejného stolu také státy, jejichž zájmy si přímo odporují.

Quad se navíc při obhajobě svobody plavby výslovně odvolává na mezinárodní právo vyjádřené v Úmluvě OSN o mořském právu. Hlásí se tedy také k širšímu mezinárodnímu rámci, nikoli pouze k pravidlům vlastního uskupení. [4]

Atlanta tak zatím dokazuje souběh různých způsobů mezinárodní spolupráce. Nikoliv to, že jeden definitivně nahrazuje druhý.

OSN: pravomoc ještě neznamená schopnost jednat

Organizace spojených národů bývá často kritizována za neschopnost zabránit válkám nebo vyřešit závažné mezinárodní krize.

Takové hodnocení ale snadno přehlíží důležitý rozdíl.

Rada bezpečnosti OSN má právní pravomoci, kterými G20 ani Quad nedisponují.

Podle Charty OSN se členské státy zavazují přijímat a vykonávat její rozhodnutí přijatá v souladu s Chartou. Rada bezpečnosti může za stanovených podmínek přijímat závazná opatření k zachování nebo obnovení mezinárodního míru a bezpečnosti. [7]

Jenže patnáctičlenná Rada bezpečnosti má pět stálých členů s právem veta při rozhodování o neprocedurálních otázkách.

Když se jejich zájmy zásadně střetnou, může být rozhodnutí zablokováno.

A ani přijaté rozhodnutí automaticky nezajišťuje prostředky nebo politickou vůli států k jeho uskutečnění.

Příklad z historie dobře ukazuje, jak tyto mechanismy fungují.

Dne 29. listopadu 1990 přijala Rada bezpečnosti rezoluci č. 678, která za stanovených podmínek opravňovala státy spolupracující s Kuvajtem použít nezbytné prostředky k prosazení příslušných rezolucí po irácké okupaci Kuvajtu. [8]

Právní oprávnění poskytla Rada bezpečnosti.

Samotnou vojenskou operaci následně provedla koalice států.

Rozdělení mezi institucí, která poskytuje právní základ, a státy, které zajišťují praktický výkon, tedy není novým jevem.

Existovalo již před desetiletími.

Pokud dnes pozorujeme rostoucí význam menších koalic, musíme teprve zjistit, zda skutečně přebírají další úkoly, prostředky a rozhodující vliv, nebo pouze využívají mechanismus, který mezinárodní systém zná již dlouho.

Ani právní autorita sama totiž nezaručuje schopnost prosadit rozhodnutí.

Jerevan: příklad, který do jednoduchého příběhu nezapadá

Zatímco ministři zahraničí v Atlantě hledali společnou řeč, v arménském Jerevanu vrcholila sedmnáctá konference smluvních stran Úmluvy o biologické rozmanitosti, známá jako COP17.

Na jejím konci 31. října 2026 účastníci přijali soubor rozhodnutí včetně takzvané Jerevanské cesty, jejímž cílem je urychlit plnění globálního rámce ochrany biologické rozmanitosti. [9]

To je pro naši úvahu důležité.

Široká mezinárodní spolupráce totiž stále dokáže vytvářet společná rozhodnutí a postupy, přestože státy mezi sebou vedou závažné hospodářské a politické spory.

Jenže ani tady není výsledek jednoznačný.

Podle tiskové informace sekretariátu Úmluvy o biologické rozmanitosti z 18. října 2026 stanovilo téměř devadesát procent smluvních stran národní cíle ochrany biologické rozmanitosti.

Méně než polovina národních cílů hodnocených samotnými smluvními stranami však směřuje k plánovanému splnění. [10]

To není podíl států, které své závazky určitě nesplní. Jde o hodnocení pokroku u konkrétních národních cílů.

Přesto je rozdíl mezi politickou dohodou a jejím uskutečňováním zřejmý.

Ani Jerevan však nedokazuje, že rozsáhlá mezinárodní spolupráce musí být neúčinná.

Montrealský protokol z roku 1987 vedl podle Světové meteorologické organizace k postupnému vyřazení více než 99 procent výroby a spotřeby regulovaných látek poškozujících ozonovou vrstvu. [11]

Neznamená to, že tyto látky již zmizely z atmosféry. Jejich dlouhodobé působení přetrvává a obnova ozonové vrstvy pokračuje.

Protokol ale představuje doložený případ, kdy se široce přijímaná mezinárodní pravidla proměnila v měřitelnou změnu hospodářské činnosti.

Velký počet účastníků tedy sám o sobě neznamená neúspěch. Stejně jako malý počet účastníků sám o sobě nezaručuje úspěch.

Můžete určovat pravidla, aniž byste k tomu měli mandát?

A tady se dostáváme k problému, který považuji za důležitější než samotný počet mezinárodních organizací.

Představme si skupinu čtyř států, které ovládají významnou část určitého technologického odvětví.

Dohodnou se na společných technických standardech, bezpečnostních požadavcích a podmínkách přístupu ke svým výrobkům.

Jejich rozhodnutí je právně závazné pouze v rozsahu, v němž mu příslušné právní řády takovou závaznost přiznávají.

Jenže ostatní státy mohou čelit problému.

Pokud chtějí s touto skupinou obchodovat nebo používat její technologie, budou možná muset nové podmínky respektovat, přestože se na jejich vytváření nepodílely.

Ne proto, že by jim koalice mohla podle mezinárodního práva jednoduše přikazovat.

Ale proto, že nemají hospodářsky přijatelnou alternativu.

A právě zde je nutné rozlišovat tři odlišné skutečnosti.

Právní oprávnění odpovídá na otázku, zda má určitý subjekt podle práva pravomoc pravidlo stanovit.

Politická legitimita se týká toho, zda ostatní považují takové rozhodování a jeho výsledky za přijatelné a oprávněné.

Faktická moc znamená schopnost ovlivnit chování ostatních i bez jejich souhlasu.

Tyto tři vlastnosti se mohou překrývat, ale nemusí.

Stát nebo koalice může postrádat obecně uznávaný mandát a současně disponovat hospodářskou silou, která ostatní přiměje přizpůsobit se jejím pravidlům.

Takový mechanismus není automatickým důkazem nelegitimního jednání. Stejně tak však samotná hospodářská síla nezakládá oprávnění rozhodovat za ostatní.

U konkrétních projektů Quad zatím nemáme dostatek důkazů, že by již takového rozsáhlého účinku dosáhly.

Ale právě tento mechanismus bychom měli sledovat.

Protože pravidla světa nemusí vznikat pouze tam, kde se o nich hlasuje. Mohou vznikat i tam, kde se rozhoduje o přístupu k technologiím, kapitálu a strategickým zdrojům.

Nová dělba práce, nebo rozdělení světa?

Současný vývoj připouští dvě vysvětlení.

Podle prvního se svět postupně rozpadá na soupeřící hospodářské a bezpečnostní okruhy.

Velké mezinárodní instituce ztrácejí účinnost, protože jejich členové přestávají sdílet základní zájmy. Menší koalice vznikají proto, aby jednotlivé mocnosti a jejich partneři mohli prosazovat vlastní pravidla bez souhlasu ostatních.

Podle druhého vysvětlení se mezinárodní spolupráce přizpůsobuje nové situaci.

Široké instituce nadále vytvářejí obecná pravidla, poskytují prostor pro vyjednávání a stanovují společné cíle.

Menší koalice přebírají konkrétní úkoly, které mohou díky větší shodě zájmů vykonávat účinněji.

Obě vysvětlení mohou být současně částečně pravdivá.

Jak je ale odlišit?

Nestačí sledovat počet nových organizací ani počet přijatých prohlášení.

Bude třeba sledovat skutečné výsledky.

Pokud užší koalice vytvářejí funkční projekty, jejich pravidla jsou slučitelná s širším mezinárodním systémem a přístup k jejich výsledkům je dostupný také nečlenům za přiměřených podmínek, může jít o užitečnou specializaci.

Pokud naopak vznikají vzájemně neslučitelné technologické a hospodářské standardy, přístup k nim je podmiňován politickou příslušností a nečlenské státy nesou náklady rozhodnutí, která nemohly ovlivnit, může to ukazovat na fragmentaci.

Pokud zatím umíme doložit jen prohlášení, nikoli jejich uskutečnění a dopady, nemáme dost podkladů k posouzení, zda jde o specializaci, nebo fragmentaci.

Rozhodující tedy nebude, kolik nových koalic vznikne.

Rozhodující bude, co skutečně dokážou, jak zapadnou do existujících pravidel a jakou moc získají nad těmi, kteří stojí mimo ně.

Kdo bude rozhodovat zítra?

Z Atlanty a Jerevanu zatím nedokážeme spolehlivě určit, zda převáží užitečná dělba práce, nebo fragmentace. Oba procesy mohou probíhat současně.

Schopnost vytvořit dohodu ještě neznamená schopnost ji uskutečnit. A schopnost ji uskutečnit ještě neznamená oprávnění určovat pravidla ostatním.

Rozhodující proto bude, jak se účinná spolupráce propojí se společnými pravidly — a jakou moc získá nad státy, které stojí mimo ni.

A tak bychom se neměli ptát jen na to, kdo se dokáže dohodnout.

Měli bychom se ptát, kdo dokáže svou dohodu uskutečnit — a kdo ponese její důsledky, přestože o ní nikdy nerozhodoval.

Analytická poznámka AIR

Vývoj mezinárodního řádu nelze posuzovat pouze podle počtu a velikosti mezinárodních institucí. Rozhodující je vztah mezi jejich právními pravomocemi, politickou legitimitou, schopností uskutečňovat rozhodnutí a faktickou mocí ovlivňovat chování ostatních států.

Prameny

Whyessjay Strong
Head of Project AIR

1. listopadu 2026