Článek
Seděl jsem na břehu, šustil trávou a mezi prsty válel tenkej joint – vlastní směs, trochu konopí, trochu lipového listí, abych uklidnil svědomí.
Cassidy, moje borderka, ležela kousek ode mě a pozorovala racky, co kroužili nad hladinou. Volal jsem jí Kesí, když jsme byli sami. Vždycky slyšela na to měkčí.
Pak se objevil.
Šoural se ze strany, odkud většinou přichází klid. Vytáhlej chlap, ksicht jak mapa války, zbytky žíly pod kůží a oči jak kalný sklo. Podle pohybů a zápachu už dávno mimo.
„Dej taky, hajzle!“ zakřičel, a já si nebyl jistej, jestli myslí trávu nebo život.
„Ne,“ řekl jsem prostě.
Přiblížil se moc blízko. Cassidy vstala. Neštěkala. Jen stála mezi náma, uši vztyčený, oči jako černý uhlí.
Pak ten feťák zkusil hrábnout – možná po mně, možná po ní, možná po trávě. A Cassidy vyletěla. Instinkt, ne vztek. Zakousla se mu do předloktí, jak trénink říká, pevně a přesně.
Zařval.
Já vyskočil, srdce jak perkusní granát. Nechtěl jsem ji nechat samotnou, nechtěl jsem riskovat, že jí něco udělá. A když se začal sápat po něčem v kapse — nevím jestli kudla, stříkačka, nebo jen hrdost — udělal jsem, co jsem musel.
Nůž jsem měl u pasu. Malý, ale ostrý jak názor. Jedno bodnutí, ne moc hluboko, jen… do masa. Do zadnice. Symbolicky. Aby si to pamatoval vždycky, když si sedne.
Padl na kolena, pak se rozběhl, s křikem, slzama a krví na džínách.
Seděl jsem zpátky, ruce se mi třásly. Cassidy ležela klidně. Znovu pozorovala racky. Ve vzduchu zůstal pach spálený trávy a slabá stopa krve. Nikdo jiný tam nebyl.
Ten večer jsme šli domů oklikou. A já si říkal, že možná už je čas kouřit jen doma.
