Článek
Pasáček měl však starost. Kozy byly neposedné a znovu a znovu se draly do houštin, kde by snadno mohly spadnout ze srázu. Jeho mladá border kolie ještě neuměla poslouchat píšťalku, a tak chlapec pobíhal sem a tam, až mu dech docházel.
„Kdyby tak někdo pomohl,“ povzdechl si nahlas.
Vtom se větve v křoví zachvěly a z houštiny vystoupil podivný muž – vysoký, vousatý, s očima jako mech po dešti. Na hlavě měl korunu z dubových ratolestí a jeho krok byl tichý jako vítr mezi skálami.
„Já jsem lešij,“ pravil hlubokým hlasem, „duch lesa a strážce Českého krasu. Vidím, že tvé stádo ti dává zabrat.“
Chlapec se polekal, ale v očích lešije nebyl hněv, jen vlídnost. „Ano, pane,“ špitl, „bojím se, aby se kozy nezřítily.“
Lešij se usmál a z dlaní mu vyšlehl vánek vonící po borovicích. Všechny kozy, co se cpaly do křoví, se rázem zastavily, otočily a klidně se vrátily ke stádu. Ovce spokojeně pokračovaly v pastvě.
„Tvé stádo poslouchá přírodu,“ řekl lešij. „Ale i příroda musí slyšet tvůj hlas. Dej mi tu píšťalku.“
Pasáček mu ji podal. Lešij na ni tiše zapískal – tón byl tak čistý, že se rozlil po skalách jako křišťálová kapka. Od té chvíle každé zatroubení píšťalky stádo rozpoznalo a drželo se pohromadě.
„Pamatuj,“ pravil duch, „že kdo pase v Českém krasu, pase nejen pro sebe, ale i pro krajinu. Ovce spásají trávu, kozy čistí křoviny, a tím chrání louky před zarůstáním. Starej se o ně dobře a příroda se postará o tebe.“
Pak se lešij obrátil, krokem lehkým jako stín zmizel mezi jalovci a už ho nikdo nespatřil. Jen v píšťalce zůstal jeho dar – jasný tón, kterému rozuměly ovce, kozy i vítr nad Alkazarem.
A pasáček od toho dne věděl, že v Českém krasu nikdy není sám.
