Článek
Všichni si mysleli, že přiletěli navázat kontakt. Možná dokonce pomoct. Byli jsme blázni.
Na šestý den začali lidé z ničeho nic umírat. Nejdřív horečka. Pak krvácení z očí. A pak… znovu vstali. Jiní. Prázdní. S lačností v očích, co nepatřila lidem. Se smíchem, který nebyl lidský. S chutí, která neznala slitování.
Vládní síť padla za týden. Města byla zamořená. Ti, kdo zůstali naživu, přežívali v ruinách – nebo v lesích. Signál z orbitální stanice ISS se odmlčel jako poslední. Pak už bylo jen ticho. A křik.
Mně říkají Jonas. Býval jsem učitel chemie. Dnes jsem přeživší.
Jednou v noci jsem s ostatními sledoval, jak se nad zničeným městem vznáší cizí plavidlo. Ale teď nebylo tiché. Bzučelo, hučelo… sály z něj dlouhé průhledné kabely až k zemi, kde nasávaly zničené nádrže, potoky, dokonce i krev z mokvajících ulic.
„To není invaze,“ zamumlal starý Ray, dřív inženýr NASA, dnes jen hubený stín sebe sama. „To je těžba.“
Těžba vody.
Na jiných planetách je voda vzácná. A naše planeta? Třetí od Slunce, modrý klenot, devadesát procent pokryto vodou. Pro ně jsme byli jen zásobník. Ale měli problém – lidé bránili své zdroje. Studny, přehrady, vodárny.
Tak přišli s řešením. Vypustili virus, který z nás udělal chodící mrtvoly. Nikdo už nechránil řeky. Nikdo nestavěl hráze. Jen plahočící se mrtví a z oblohy sálající chapadla sání.
A čím déle to trvalo, tím více se ukazovalo, že virus nebyl náhoda – byl navržený. Chytře. Nemilosrdně. Nakažení se drželi v blízkosti vody. Možná to byl záměr. Možná… čidla.
Viděli jsme je jednou zblízka. Mimozemšťané. Bytosti z krystalu a mlhy, vysoké, beztvaré, chladné. Nepotřebovali vzduch. Nepotřebovali kontakt. Vznášeli se jen metr nad zemí a sbírali vzorky. Nikdy se nedívali přímo na nás. Jako bychom byli hmyz. Nebo prach.
Dnes je to pět let od Dne Kapky – jak říkáme prvnímu úniku viru. Města jsou tichá. Oceány šedé. Mrtví stále chodí. Ale voda… vody ubývá.
Možná jednou odejdou. A možná tu nic nenechají.
Ale já přežil. A vím jedno.
Když vypustili virus, počítali s tím, že lidé se buď nakazí… nebo zemřou.
Nepočítali s tím, že někteří se naučí zabíjet oba druhy nepřátel.
A dnes v noci jdu odpálit přehradu, kterou právě napojují na svou hlavní sběrnou loď.
Jestli zbyla naděje, tak leží v tom, že voda zůstane naší krví.
A že za každou ukradenou kapku zaplatí hvězdným prachem.
