Článek
Jednoho dne přišla zpráva, že v lese u vesnice řádí drak. No dobře, takový velký, šupinatý a smrdutý tvor, co místo toho, aby se stal hrdinou, dělal jen průsery. Už několik stád ovcí skončilo jako drakův oběd a lidé začali panikařit.
Když na Matěje přišla řada, aby s drakem něco udělal, on se nejdřív jen ošklivě zamračil a pomyslel si: „Fajn, vyklidím mu tu jeho dračí… kůlničku.“ Meč? Kdepak, vzal si staré vidle — protože to byl jedinej nástroj, co měl po ruce, a vidle jsou vždycky vtipný.
Dorazil k jeskyni, kde drak spal. Vypadal jako obrovský, ospalý pavouk s kyselým dechem. Matěj se pomalu přiblížil a udělal, co by asi nikdo jiný nečekal — zašeptal: „Čau vole, můžeš se trochu pohnout, tady stojí pár ovcí, co máš na večeři připravený?“
Drak otevřel jedno oko a řekl něco jako: „Přísahám, že jsem chtěl jen v klidu spát, ale lidi furt chodí a něco chtějí. Navíc mám kocovinu.“
Matěj se zasmál, šťouchl ho vidlemi do břicha a začal vyprávět, jak jsou ovce z těchto pastvin nejhorší žrádlo — plný trávy a nic moc chuti. Drak se rozchechtal, až mu šupiny lítaly, a nakonec řekl: „Dobře, vezmi si je. Ale příště mě už nebudeš budit, jasný?“
Pasáček odcházel s pár ovci, drak si zase lehl na svůj kopec a dal si pořádnej dračí šlofík. Vesnice sice přišla o pár ovcí, ale aspoň se všichni zasmáli a Matěj si mohl dál v klidu pást svoje stádo, když nepočítáme pár ovcí, co skončily v drakově žaludku.
A tak skončil příběh o pasáčkovi, co na draka nešel s mečem, ale s vidlemi a zdravým sarkasmem — protože někdy je nejlepší zbraň prostě ignorace a dobrý humor.
