Článek
Byli to Strážci — moudří, trpěliví a nehybní ochránci lesa, kteří střežili rovnováhu všeho živého.
Nejstarším z nich byl Dub Veliký, jehož větve se dotýkaly mraků a jehož kořeny objímaly kameny pamatující zrození světa. Vedle něj stála Borovice Šeptající, která znala všechny písně větru. Bříza Stříbrnovláska rozuměla slzám i smíchu. A mezi nimi rostla i mladá jedlička jménem Jehlanka, která se teprve učila rozumět hlasu lesa.
Les byl starý, tichý a plný tajemství. Každý den se v něm děly neviditelné zázraky — ptáci nosili nová semínka, lišky zpívaly noční písně a kořeny stromů si šeptaly příběhy tak pomalým jazykem, že by je člověk nikdy nepochopil.
Jednoho dne se ale něco změnilo.
Z dálky přišel hluk. Zpočátku to byl jen tlumený šramot, ale každý strom ho slyšel. A pak přišel zápach kouře. Lesem se rozšířila zvěst: „Přichází Zlom!“
Zlom — tak stromy nazývaly lidské pily, stroje a požáry. Přicházely zřídka, ale pokaždé za sebou nechaly ticho, které už nikdy nezašumí.
„Musíme zasáhnout,“ řekl Dub Veliký. „Ale ne silou. Lidé nám nerozumí. Musíme jim připomenout, že jsme živí.“
„Ale jak?“ zeptala se Jehlanka. „Já neumím mluvit lidskou řečí.“
„To není třeba,“ odpověděla Stříbrnovláska. „Stačí srdce. Jeden člověk, který uslyší strom, může změnit mnoho.“
A tak, když do lesa přišel mladý chlapec jménem Mikuláš, který se ztratil během prázdninové výpravy, les ho přijal s otevřenou náručí. Byl unavený, hladový a vystrašený. Ale místo děsu našel klid. Mech mu byl postelí, studánka napila, a koruny stromů zpívaly ukolébavku, jakou ještě nikdy neslyšel.
V noci se mu zdál sen. Stál před ním veliký dub s očima jako dvě jezera.
„Mikuláši,“ řekl hlasem hlubokým jako země, „pamatuj si: my nejsme dřevo. Jsme paměť světa. Jsme dech. Jsme domov.“
Když se chlapec ráno probudil, les mu ukázal cestu zpět. Ale Mikuláš už nikdy nezapomněl. Vyrostl z něj člověk, který naslouchal stromům. Neříkal to nahlas, smáli by se mu. Ale vždy, když někde měl vyrůst nový dům, nejdřív se zeptal: „Nechceme tím ztratit víc, než získáme?“
A Zlom? Zlom se zastavil. Ne hned. Ale v některých částech země lidé začali sázet víc, než kácet. A Strážci zůstali. Mlčeli, ale bděli.
A v každém lese na světě roste alespoň jedna Jehlanka — mladý strom, který čeká, až přijde další Mikuláš, který uslyší jeho tichý hlas.
