Článek
Byl starý, až mu mechy rostly mezi rohy. Vous měl delší než hůl pastevce, klouby ztuhlé, ale pohled bystrý. Věděl, že svět se nemusí hned dobývat – stačí ho pozorovat. A že nejlepším místem k životu je to, kde se dá v klidu přežvykovat.
Zbytek stáda se mu občas poškleboval. Mladí kozlíci ho obcházeli obloukem, ovce ho občas zakoply, když ležel příliš nehnutě. Ale Barnabáš se nenechal rušit. Jeho svět byl klidný, pomalý, a zcela jeho.
„Překážíš tu jako kámen!“ sykla jednou koza Rozárka, když do něj vrazila při útoku na trnku.
„Kámen vydrží víc než blesk,“ zabručel Barnabáš, aniž otevřel oči. A Rozárka raději odešla.
Den za dnem plynul a pastevec si už zvykl. Když ráno vyvedl stádo z ohrady, počítal automaticky: „Deset, dvanáct, čtrnáct… a Barnabáš.“
Ale jednou se stalo něco zvláštního.
Byl to letní podvečer, vzduch voněl rozžhaveným vápencem. Ovce se pásly nízko, kozy zkoumaly keře pod hranou lomu. A pak přišla mlha. Ne rychlá a hustá, ale zvláštní – pomalá, plíživá. Měla v sobě chlad, co nepatřil do června.
Pastevec zavolal psa, zapískal, ale zvuky se ztrácely v bělavém závěsu.
A uprostřed té podivné ticha se ozval mekot. Vysoko. A zoufale.
Malá koza, mládě Rozárky, se ztratila nad srázem.
Nikdo nevěděl, jak se tam dostala. A nikdo si netroufl za ní – nevidělo se na metr.
Ale pak se pohnul stín.
Barnabáš se zvedl. Poprvé za dlouhé týdny doopravdy. Zatřásl hlavou, až mu z rohu spadla suchá větvička. A beze slova vyrazil – do mlhy, ke skále.
Pastevec se zmohl jen na: „Ne! Vrať se, ty blázne!“ Ale Barnabáš šel. Klidně. Pomalu. Jakoby přesně věděl, kam.
Trvalo to minutu. Možná dvě. A pak se z mlhy ozval znovu mekot. Tentokrát blíž. A najednou se vynořil – Barnabáš, špinavý, s škrábanci na boku, a vedle něj – malá kozička, přitisknutá k jeho boku, celá se třásla, ale byla v pořádku.
Mlha se během chvíle rozplynula. A pastvina ztichla.
Od té doby mu už nikdo neříkal povaleč. Jen Barnabáš. Ten, co nic nedělal – dokud nebylo třeba.
