Článek
Dneska se jde pást. A to je to, co mám nejradši
Když vyjdeme, ovce už jsou u branky. Mnohé z nich znám od malinka – Bělka, ta je klidná. Jiskra je zas rychlá a ráda zlobí. A pak je tu Kozel – není ovce, ale pořád se plete mezi ně a tváří se důležitě. Nevadí mi. Já hlídám všechny.
Hvízdnutí. Oběhni. To je moje. Letím bokem, klušu přes trávu, mířím ke stádu. Jedna ovce už si to míří jinam – jasně, Jiskra. Stačí jeden pohled, lehké štěknutí. Zpátky do řady. Tohle je moje práce. Moje povinnost.
Jak jdeme krajinou, sleduju všechno – kde křoví šustí víc než obvykle, kde ptáci náhle utichli. Cítím lišku ještě dřív, než ji spatří pastýř. Nedovolím jí přiblížit se. Stádo je pod mojí ochranou. A já se nikdy neunavím.
Pastýř občas mlčí, občas si zpívá. Někdy mluví ke mně, jako bych rozuměl každému slovu. A víš co? Já rozumím. Ne všemu, ale cítím to. Co má na srdci. Když je klidný, jsem klidný taky. Když se znepokojí, napnu se jak luk.
Někdy si sednu vedle něj, zatímco ovce přežvykují a vyhřívají se na slunci. Díváme se spolu do dálky. On možná myslí na spoustu věcí. Já jen vnímám vítr. Trávu. Zápach koz. A jeho.
K večeru se všechno mění. Stíny jsou delší, pachy výraznější. Ovce se zpomalují. Já ne. Zůstávám ve střehu až do posledního kroku domů. Až když se za nimi zavřou vrata, vím, že je hotovo.
Pak si lehnu na prkno u dveří. Tělo mě bolí, tlapky jsou unavené. Ale srdce mám klidné. Protože dnes byly ovce v bezpečí. Díky mně.
Zítra půjdu znovu. Jako vždycky.
Protože já nejsem jen pes.
Jsem ovčák
